Stay strong*

2.část

Naším oblíbeným koníček byl zpěv a obě jsme uměly zpívat celkem dobře a tak jsem jí začala zpívat naší oblíbenou písničku. Zpívala jsem jí den co den a někdy jich bylo i víc. Neměly jsme jen jednu oblíbenou. Pokaždé, když jsem je zpívala jsem brečela, protože jsem si vzpomněla na ní a na všechno, co jsme spolu dělaly. Praštěný telefonáty zvonkohry, falešné zamilované dopisy... Vyrůstaly jsme spolu. A teď tu nebude nic... Co když už se nikdy neprobudí? Nebudu mít za kým jít... Každý pohled na ní ve mně vyvolal víc a víc bolesti. Amber je na tomhle světě snad jediný člověk, kdo mě chápe a přesně ví, co chci. I když jsem měla občas chuť všechno vzdát, nevzdala jsem to, protože jsem věděla, že i když to tak nevypadá, někde v tom těle je a dokonce mě slyší. I doktor říkal, že nemám přestávat, že mě slyší. Pochválili mě za to.

Pomalu jsem začala docházet na dialýzy. Nosila jsem si s sebou písničky, knížky, všechno možné protože je tam nuda. Sedíte několik hodin napíchnutí na hadičkách a čekáte, až se vám vyčistí krev. Nevěřili byste tomu, jak je to znát. Chodím tam unavená, bez jakékoli chuti do života a vracím se, jako by mě sundali z nabíječky.

Amber už se většina ran zahojila. Až na tu největší. Na tu, která vznikla u mě v srdci. Pořád se neprobouzela a každý pohled na ní mou bolest ještě prohluboval. Mě lékaři už chtěli poslat domů, ale uprosila jsem je. Nechci domů. Nesnáším to tam. A navíc chci být s Am.

Jednou když jsem se vrátila z vyšetření, jsem se na ní zadívala. Nehnula se, nemrkla, ani se jí nezměnil dech. Ležela pořád stejně, ale přesto bylo něco jinak. Pohladila jsem jí po ruce a usadila se k sobě na postel. Dívala jsem se z okna a za chvíli začala zase zpívat. Zpívala jsem pořád jen pár stejných písniček dokola.

„Rose?" ozval se za mnou slabý hlas. „Amber?!" otočila jsem se a se slzami v očích jí padla okolo krku. Probudila se. Asi po dlouhém měsíci čekání se konečně vrátila moje Amber! Rozbrečela jsem se štěstím. „Kde to jsme?" vyptávala se mě. „V nemocnici. Měly jsme nehodu..." „Nic si nepamatuju..." zabořila se hlouběji do polštáře. „To nevadí." Držela jsem jí lehce za ruku a byla ráda, že je vzhůru.

Pak přišla sestřička. Vždycky ví, kdy přijít. „Slečno McWayová!" objevil se jí úsměv na tváři. „Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste se probudila." Hrála si s klipsnou na deskách. „Už jsme přemýšleli nad tím, že vás odpojíme..." COŽE?! Slyšela jsem dobře? Chtěli odpojit Amber?! Mojí Amber?! Zůstala jsem v šoku sedět. „Jste v pořádku, slečno Thompsonová? Jste nějaká bledá..." zadíval se na mě doktor, který právě přišel do pokoje. „To je... To nic není..."zakoktala jsem a odběhla na chodbu.

Udělalo se mi z toho na nic. Oni by jí nechali umřít! Posadila jsem se do křesílka ve společné místnosti a pokoušela se to vstřebat. Na jednu stranu jsem byla neskutečně šťastná, že se konečně probudila a na druhou stranu v šoku, že jí chtěli nechat... umřít... Seděla jsem tam a přemýšlela o tom, když mě z toho promítání vytrhl pohled na vysokého hnědovlasého kluka, který procházel chodbou. Zapadl do dveří, ze kterých jsem asi před hodinkou vyšla. Na dialýzu.

⬇⬇⬇⬇

Další díl je opět tu V obrázkách máte Rose

S láskou Vaše ⚓Katie⚓