Zvrácený [DOKONČENO]

Nice to meet you

"Ne takhle ne!"

"Nemáš na výběr"

"Přestaň"

"Nechci přestat.."

"Bakugou prosím tě.."

"Promin Todoroki"

Bakugou - Tučně.
Todoroki - Kurvíza.

Závidim jim.. Strašně jim závidim jejich obyčejné životy.

To že můžou chodit do školy, do kavárny, nebo na pláž. Válet se s kamarády na trávě, nebo chodit do kina. Mají možnost se zamilovat a vybrat si ským chtějí být..

A pak jsem tu já. 17 ti letý Katsuki Bakugou. Majetek Japonske mafie, která mě prodáva chlapům jako děvku.
Už mě tenhle život nebaví. Jediné co znám jsou péra, sperma na xichtě, pot, bolest a krev..

Jsem miláčkem šéfa pro můj hezký obličej. Takže mi dal trochu lepší "výchovu" než ostatním. Tou výchovou myslím zabíjení. Zvládnu s elegancí zabit kohokoliv na tomhle světě. Tedy kromě šéfa.. Díky tomu jeho debilnímu čipu který kontroluje mojí mysl.. Kdykoliv pomyslím na to že bych ho doopravdy zabil zažije moje hlava peklo.

Chvíli se ještě dívám na to jak se slunce třpyti na hladině moře, než mě něco nehorázně sundá na zem.

"Hej! Co to kurva?!"

"P-promin!! M-moc se omlouvám!"

Na zemi leží nějáký idiot s dvoubarevnou hlavou doslova nemožně propletený do kola kterým mě nejspíš srazil.

Zvedne hlavu a já se zarazím.
Jedno oko má modré, druhé šedé. Modré oko mu hyzdí velká červená jizva. Možná popálenina? Vlastně.. mu docela slušela..

Zvedl jsem se bezeslova k odchodu.

"P-počkej! HEJ! Blonďáku!"

Překvapeně se otočím a bavím se pohledem na to jak se snaží vstát. Jediné čeho docílí je to že se zamotá nohou do řetězu.

"Bože počkej ty půlenej xichte. Pomůžu ti než se tu o to kolo zabiješ."

Nikdy jsem nikomu nepomohl, ale jemu jsem očividně pomoct chtěl.

"D-děkuju"

"Zavolal si na mě protože neumíš ani sám vstát?" Ušklíbnu se.

"Ne. Zavolal jsem na tebe protože se chci omluvit že jsem do tebe vrazil. A jako menší odškodnění bych tě chtěl pozvat třeba na kávu?.."

Překvapil mě. Tak upřímné. Chtěl jsem jit, opravdu moc, jenže jsem nemohl. V tu chvíli jsem se přepnul.

"Né díky. Nemohl bych se nikde ukázat s tak odporně spálenym xichtem jako jsi ty."

Zarazil se a jen párkrát zamrkal.

Priblížil jsem se k němu přimáčkl ho na sebe.

"Ale jinak bys ušel."  Zašeptal jsem a lehce ho kousl do ucha.
Cítil jsem jak se mu zrychlil tep.

Se skousnutým rtem jsem se naposled podíval na jeho nevěřícný výraz  a s mrknutím odešel pryč.

Zase jsem to udělal. Nesnáším tuhle svojí část, a nejsmutnější na tom je to že to neni to nejhorší co zvládnu.

"Doma" jsem si lehl na postel a nemohl jsem ho dostat z hlavy. Ty oči, tělo, ruce, rty.. Začal jsem zrychleně dýchat a nemohl jsem to vydržet. Začel jsem si to sám dělat nad vzpomínkou na toho debilního kluka.