Beznaděj (Morves)

I.

Z autobusu vystoupil jak nejrychleji mohl vysoký, pohledný kluk a zastavil se před nemocnicí. "Neměl to dělat. Já věděl, že to neměl dělat. Proč jsme to jenom natáčeli..." vletěl dovnitř budovy a podívá se na mobil. "Ahoj Nicku, druhé patro, pokoj 7, bla bla bla... Dobře," přečetl si a vyběhl nahoru až k pokoji, kde leží jeho kamarád.

"Co tu vlastně dělám...? Jeho matka sice říkala, že sem mám přijet, ale i tak-" Jakmile se však otevřeli dveře, vyskočil jako kamzík na nohy a hned se tázal postaršího doktora:

"Jak mu je?"

"... Je dobře, že jste zavolal záchrannou službu..." pronesl doktor a bez odpovědi odcházel do jiného pokoje.

"Tohle není odpověď, imbecile," zamračí se v duchu Nick, ale ta slova polkne a místo toho otázku změní.

"Mohu- Mohu za ním?"

"Spí. Nesmíte ho rušit."

"Já vím, že nespí! Je minimálně v bezvědomí a nevím, jak na tom je...! To je na tom tak špatně, že mi to říct nemůžete?!" zakřičel najednou Nick a také rychle zmlknul, jak se podivil, co to do něj vjelo. Doktor se na něj přes rameno podíval. "Běžte domů. Uděláte nejlíp."

"Tak to určitě."

"Běžte, nebo vás nechám vyvést."

Nick si trucovitě sedl zpět na židli. "Chová se jako malé rozmazlené dítě, které nedostane hračku, po které touží..." povzdechne si doktor a nechal ho tam sedět.

Jakmile se za doktorem zavřeli dveře, přikradl se k pokoji jeho přítele.

"Ne, že tam můžu, já tam musím..." dodává si odvahu a než stačí zmáčknout kliku, zezadu se ozve sestřička: "Ať už jste rodinný příslušník nebo ten nový doktor, nemůžete tam."

"Je na tom tak špatně...?" zhrozí se Nick a pomalu se mu srdce přesune do krku, když sestřička nepatrně přikývne. Trvala však na tom, aby ji následoval. Ke schodišti.

"Kurva," uleví si potichu Nick a jde se svěšenou hlavou za ní a už byl skoro v mezipatře... "Otoč se," táhl se ozvěnou šepot z patra nad ním.

"Ehm... Paní?" Oči se mu zastavili na sestřičce, která ho poslala domů a která se čirou náhodou zastavila v půlce pohybu a bez mrkání hleděla do prázdna.

"Jste... v pořádku?" opatrně k ní dojde a zamává jí rukou před očima. Stále se nepohnula. Všiml si, že ostatní lidé na patře taky takhle zamrzli. Pokusil se sestřičkou zatřást, ale byla jako socha.

"Teď máš příležitost se tam dostat," položila mu neznámá osoba ruku na rameno, "neotáčej se a běž za ním." Nicka ani tak neznepokojovalo, že mu jediný člověk v dohlednu, který se normálně hýbe, řekl, aby šel za jeho kamarádem. Horší bylo, že zněl přesně jako on sám.

Zrovna, když už za sebou zavíral dveře od pokoje, vše zas ožilo. Toho si ale Nick už nevšiml. A ani si nevšiml vlídného úsměvu a dvou zlatavých očí kluka, který jako by mu z oka vypadl.

***

Ani nevěděl, kolik času strávil zbytečným mluvením, prosbami, aby se jeho přítel vzbudil a utíráním slz. Bylo mu jedno, že brečel. Všechno by dal za to, aby se jeho přítel zvednul, objal ho a řekl mu, že to byla jen sranda a on je v pořádku...

"Neměl jsem s tím souhlasit...!" nebo "Je to moje chyba!" se hodněkrát po sobě nahlas opakovalo a nakonec všechny věty pomalu splynuly do jedné velké ozvěny v Nickově hlavě.