Poslední zima

1.

Foukal vítr a bylo chladno. Les byl ještě temný, jen první paprsky slabého jarního slunka pronikaly mohutnými korunami vzrostlých borovic a stoletých buků. Někde vysoko na větvi seděl havran a jeho hlas se nesl ozvěnou celým lesem. Na cestě stál statný hřebec, srst barvy nejhlubší noci. Netrpělivě přecházel po pěšině, kopal do kamínků a rozhlížel se. Nebavilo ho čekat. Další tvor, který se proháněl lesem, byla drobná dívka. Oblečená v dlouhé černé kápi, ale s bosýma nohama, pobíhala po lese. Zelené výhonky jarních bylin vykukovaly ze země zasypané jehličím a loňským listím. Ona je hbitě sbírala a ukládala do velké kožené kabely, kterou nesla přes rameno. Trhala klíčků právě tolik, aby měla dostatek prostředků na přípravu svých léčiv a zároveň, aby jich v lese zůstalo co nejvíce. Dívka se mihla mezi dvěma stromky, vyběhla na násyp a zastavila se. Zhluboka vdechla vůni budícího se lesa. Zavřela oči a zaposlouchala se. Vtom ticho protnulo pronikavé zakrákání. Dívka jakoby se lekla, rychle otevřela oči a rozběhla se po náspu hlouběji do lesa. Neklidně se rozhlížela a oči se jí leskly strachem.
Havran znovu zakrákal a v tu chvíli se dívka zastavila. Váhavě se otočila a podívala se za násyp. Její pihovatá tvář zbledla. V trávě ležel člověk. Měl na sobě brnění a ve stehně zabodnutý šíp. Nehýbal se. Sjela z kamenitého náspu a přiblížila se k muži. Klekla si vedle něj o opatrně mu sejmula přilbici. Vypadal velmi mladě, světlé vlasy měl slepené krví a oči zavřené. Děvče natáhlo dlaň nad jeho ústa. Ještě dýchal, ale velmi slabě. Postavila se tedy opět a hlasitě hvízdla. Ostrý zvuk se museli slyšet i rolníci na poli za lesem. Sáhla do kabely a vyndala malý nůž s kostěnou rukojetí. Sehnula se a rozřízla kožené popruhy brnění. Jakmile se jí podařilo uvolnit přední díl, rychle odvrátila pohled stranou.
Odložila část brnění na zem a při tom stále opakovala šeptem: „Všechno bude v pořádku." Zhluboka se nadechla a přinutila se obrátit zpět. Lněná blůza byla celá nasáklá krví. Přerušilo ji hlasité zaržání.
Na valu nad nimi stál vzrostlý vraník a vyčítavě se na dívku díval.
„To je dost, Teo. Musíme ho vzít do vesnice," obrátila se ustaraně koně. Ten si jen lhostejně odfrkl a odvrátil hlavu.
„Já vím, nechala jsem tě čekat moc dlouho a za to se omlouvám. Ale teď nemůžeš trucovat, tady jde o život," podívala se na hřebce skoro až zoufale. Teo sklopýtal z náspu a lehl si vedle dívky. Vypadal, že byl s omluvou spokojen. Vypětím všech sil se jí podařilo naložit muže Teovi na záda, tak aby nespadl. Kůň nebyl ani sedlán ani uzděn, proto to nebylo tak jednoduché. Asi na půl cesty k lesní pěšině sebou Teo najednou škubl a zastavil. Dívka, která šla po jeho boku, poplácala koně po šíji.
„Tak pojď," zašeptala, ale vraník ji neposlech. Jen pohodil hlavou doprava. Pomalu ho obešla, aby se podívala, proč nechce jít dál, a uviděla dalšího koně. Byl to bílý hackney se zdobeným sedlem a uzdou s třásněmi. Viditelně panský kůň. V tu chvíli jí došlo, co jí Teo chtěl naznačit. Kůň nejspíš patřil tomu zraněnému mladíkovi. Dívka vzdychla.
„Tak už běž, Teo," šeptla a vydala se za druhým koněm. Bělouš byl velmi dobře vychovaný a ani zdaleka tak temperamentní jako její hřebec. Nechal se vzít za uzdu a vyvést z mlází. Když na něj naskočila, chvíli protestoval, ale rychle se zase uklidnil. Lehkým tempem vyšli za Teem.
Vraník už čekal na cestě a nebyl spokojený, když viděl, že dívka jede na druhém koni.
„Přece bych tě za nic nevyměnila a ty to víš," usmála se na svého koně. Když její pohled sklouzl k muži na jeho zádech, úsměv na tváři jí ztuhl.
„Musíme pospíšit," oznámila, jakoby do větru, když si všimla lesklého potůčku krve na Teově boku. Rozjeli se tedy, tentokrát už trochu rychleji, lesní cestou. Dívka jela na bělouši vedle svého koně a přidržovala mu muže na zádech. Vyjeli z lesa, projeli rozlehlé planiny, minuli pole drobnějších zemědělců a jezero. Už konečně byla vidět vesnice. Zastavili u úplně prvního stavení. Malé dřevěné chaloupky omítnut vápnem a porostlé psím vínem. Seskočila z koně. Od vedlejšího stavení bylo slyšet řezání pily a dva veselé hlasy. Dívce, jakoby se v tu chvíli trochu ulevilo.
„Počkej chvilku," mrkla na Tea a rozběhla se okolo stavení dozadu.
„Adame, Jakube, mohli byste mi trošku pomoct?" jemně se na chlapce usmála.
„Ale jistě, Kateřino, pro tebe vždycky," odpověděl jeden ze dvou chlapů řezajících dřevo. Adam a Jakub byli dvojčata o necelý rok mladší než Kateřina. Znala je už dost dlouho, vlastně co se přistěhovala. Často si k ní chodívali nechat zašít rány od pily nebo sekery. Oba byli vysocí a tmavovlasí. Za šera by měla Kateřina problém od sebe chlapce rozeznat, ale na světle to zvládala s přehledem.
Chlapci odložili pilu a vyběhli vrátky ze dvora. Kateřina je zavedla přes její chaloupku a ukázala mladíka, stále na Teově hřbetě.
„Našla jsem ho v lese. Je zraněný. Potřebuji ho dostat dovnitř," zatvářila se prosebně. Chlapci se podívali jeden na druhého a pokrčili rameny.
„Když myslíš," houkli jednohlasně a začali muže opatrně sundávat z koně. Kateřina vběhla do světnice. Pověsila si kápi na háček u dveří a jala se rozestýlání postele. Potom rozfoukala uhlíky v peci a dala si ohřívat vodu. Do dveří už pomalu vcházeli dvojčata, mezi sebou nesouc zraněného muže.
„Položte ho do postele, prosím," nasměrovala je. Odložila koženou brašnu a začala se prohrabovat šuplíky v almaře.
„Jakube, mohl bys mi ještě odvést koně do chléva?" zaprosila a vytáhla šalvějovo-heřmánkovou tinkturu. Přesunula se k jiné polici, odkud sundala kusy plátna a malou krabičku. Adam postával v rohu světnice a potichu pozoroval Kateřinu, jak pobíhá po místnosti. Přes šaty si zavázala zástěru a ruce si opláchla teplou vodou. Sáhla do kapsy zástěry pro nůž a pak se zarazila. Rozhlédla se po místnosti a všimla si čekajícího Adama.
„Děkuji za pomoc, ale tohle asi nechceš vidět. Vezmi Jakuba a běžte domů," usmála se líbezně Katka, „Za dva dny má přijít pekařovic Anička a slíbila, že mi přinese droždí. Upeču povidlové koláče, tak si přijďte, ano?" Adam jen kývl a opustil světnici. Kateřina si sepnula husté zrzavé vlasy šátkem tak, aby jí nepadaly do obličeje a obrátila svůj pohled zpět ke zraněnému mladíkovy. Nůž pevně sevřela v levé ruce a hladkým pohybem lněnou blůzu nasáklou krví rozřízla. Muž měl na boku hlubokou bodnou ránu. Kateřina vzdychla. Namočila kus plátna do teplé vody a vyčistila okolí rány od krve. Poté sáhla po lahvičce s bylinnou tinkturou a malé množství nalila do rány. Otevřela dřevěnou krabičku, z níž vyndala jehlu a tuhé lněné vlákno. Zkušeně ránu na povrchu sešila. Byla na to zvyklá. Lidé za ní chodili s všemožnými neduhy. Od obyčejného kašle, přes horečky až k chybějícím končetinám. Na vesnici nebyl lékař a Kateřina, jakožto zaučená bylinkářka, tomu byla nejblíže. Rána byla opravdu hluboká, takže si Kateřina nebyla jistá, zda správně sroste zašitá jen na povrchu. Ale po dlouhé zimě jí z hojivých nití na vnitřní šití nezbyl ani kousek. Paní Matylda, stará bylinkářka, která si Kateřinu vzala do učení, vždycky říkávala, že lněná nit není vhodní na vnitřní šití, protože může v těle způsobit infekci, když se řádně neproplachuje.
Kateřina mu následně stejně zašila i ránu na čele. Šíp z nohy nechtěla vyndávat už v lese. Nebyla si totiž jistá, zda půjde hladce vytáhnout a tak ho jen zalomila. Katka omyla svůj nůž vlažnou vodou a opatrně ránu otevřela, aby se ujistila, že může šíp vytrhnout bez kusu masa. Následně tak také učinila. Paní Matylda žila v době války a také všechny své zkušenosti o léčení válečných zranění Kateřině předala. Ale Katka sama nikdy nikoho zraněného v boji ještě neošetřovala, proto byla nesvá. Když zašila i poslední ránu, trochu si oddychla. Mladík stále dýchal. Kateřina se nožem ještě jednou nařízla blůzu. Nechtěla s ním moc hýbat, aby se rány neotevřely. Hned si všimla nápadné podlitiny na mužově rameni. Mohlo jít o běžnou modřinu způsobenou například silným nárazem, ale stejně tak se mohlo jednat o drobné vnitřní krvácení jako vnější projev porušení vazů, nedej bože ramenního svalu. Kateřina ovšem neznala způsob, kterým to zjistit, když byl mladík v bezvědomí. Umyla ho od krve a jehličí, převázala mu rány a zakryla ho peřinou. Potom si teplou vodou opláchla krev z rukou, nože a jehly. Rozpustila si vlasy a konečně se posadila.