STOPY MINULOSTI /jednodílovka; LT/

STOPY MINULOSTI •jednodílovka s Louim v hlavní roli•

„A co vůbec vaše první láska?" dostane se novinářka konečně k otázce, jíž jsem se po celou dobu rozhovoru děsila. „Čtenářky jistě zajímá, zda jsou osudy hrdinek ve vašich knihách inspirované samotnou jejich autorkou!"

Křečovitě se usměju a nejistým pohledem střelím ke stříbrnému diktafonu, který jako tichý pozorovatel leží na stole mezi námi. Kazeta se uvnitř otáčí, nahrává každé mé slovo, každé zaváhání.

Odkašlu si. „No... Snad všechny příběhy na světě mají svůj reálný základ, ne? Něco, čím se spisovatelé museli inspirovat. Někdy jde o sotva poznatelný zlomek, jindy téměř o autobiografii."

„A jak je to u vás?" nedá se mladá žena. Nohy překříží v kotnících, ruce způsobně složí do klína a zavrtá do mě soustředěný pohled. Toliko k chabému pokusu odpovědět neutrálně. Ještě že jsem se nikdy nesnažila dostat do politiky. Zjevně mi schopnost povědět málo, avšak mnoha slovy zoufale schází. „Je vám pětadvacet a už patříte mezi nejprodávanější autory na světě. Vaše tři knihy se během prvního týdne vyšvihly na přední příčky prodejnosti, každý ta díla zná, ovšem už málokdo dokáže říci něco o vašem soukromí."

Usrknu neperlivé vody a nenápadně si odkašlu. „K tomu, abych odváděla dobrou práci, přece společnost nepotřebuje znát můj osobní život, ne?"

Žena se spiklenecky usměje. „To jistě ne, ale člověk si při čtení vašich knih říká: Dokázal by tohle napsat někdo, kdo v podobné situaci nikdy nebyl? Nemůžete se divit, že si pak čtenáři vytvářejí své vlastní teorie."

„Alespoň jim tak dávám prostor k využití jejich fantazie," ušklíbnu se.

Redaktorka zamrká. Odhrne si z ramen své havraní vlasy a sáhne po vysokém šálku s opojně vonící černou kávou. Každý pohyb má promyšlený. Napadne mě, zda si tenhle podprahový „nátlak" novináři třeba neosvojují v určitých kurzech. „Ve vaší prvotině s názvem Volba píšete o mladé vysokoškolačce, která zahodí svůj vztah se slavným hercem, jelikož si pro něj nepřipadá dost dobrá."

Uhnu pohledem a provinile se kousnu do rtu.

„Tak si říkám," natáhne se přes stůl a zlehka, letmo se dotkne mé ruky, je to spíš gesto připomínající pohlazení vánku, „že něco takového si člověk nedokáže vymyslet. To přece musí zažít."

Mlčím.

„Mám pravdu, že?"

„Když jste si tak jistá," upřu na ni zrak, „proč ještě naléháte?"

Rysy jí maličko zjihnou, profesionalita se na chvíli otřese v základech. Už nedávám rozhovor do novin, na kratičkou vteřinu sedím v jedné zapadlé londýnské kavárně s obyčejnou ženou, která rozumí složitosti lidských citů stejně jako já.

Brzy je však tvrdá maska zpátky. Ledabyle pokrčí rameny a šedé oči stočí ke stále pracujícímu diktafonu. „Prozraďte alespoň jedno: Je Volba výpovědí vaší první lásky?"

Neochotně si povzdechnu. „Ano. Je."

* * * *

Ležím ve vaně plné horké vody a pěny s vůní zeleného jablka a užívám si klidu, jenž v koupelně panuje. Kolem hoří několik bílých svící, očišťují prostor a přinášejí do mého nitra pokoj. Což přesně potřebuju. Zvlášť po tom nekonečném rozhovoru, jenž se odehrál odpoledne.

Dokud se redaktorka Daily Mail ptala pouze na knihy a celkově tvorbu, nedělalo mi odpovídání žádný problém. Jakmile však dotazy začaly směřovat k mému soukromému životu, měla jsem tendenci popadnout své věci a bez jediného slova odejít.