Jitřní hvězdy

Nové začátky

Seděli jsme mlčky naproti sobě v Aronově pokoji. To ticho už bylo neúnosné, nikdo z nás ale nechtěl mluvit první.

„Řekni mi všechno...Všechno o mém životě..." odhodlala jsem se nakonec říct.

Aron se ztěžka nadechl a přemýšlel, čím začít. „Máma s tátou se jmenovali Meggie a Carl. Máma byla švadlena a táta pracoval v prodejně s nábytkem." odmlčel se. Ve tváři se mu zračil smutek. „Jak už víš, bydleli jsme tady, v tomhle domě. Naši hodně pracovali a tak jsme měli chůvu. Říkali jsme jí Nana...Furt jsme se škádlili...Vím jak si mi vždycky říkala, že jsi chtěla sestru a ne bráchu." smutně se zasmál. „Ale když ses bála usnout, protože sis myslela, že za skříní je bubák, byl jsem ti dobrý. Já na takové blbosti nevěřil. Vždycky jsi měla moc bujnou fantazii...Ovšem když si mě dobírali kluci od sousedů, bylas to ty kdo je profackoval. Vždycky jsi mi kryla záda." usmál se a prohrábl fotky na peřině. Vytáhl z nich tři a položil je přede mě. „Tady jsme jako Velma a Shaggy. Pamatuješ?" zeptal se a hned na to té otázky zalitoval. „Promiň, třeba si vzpomeneš."

Vzala jsem fotku do rukou a prohlížela si dvě děti v kostýmech. Musela jsem se nad tím usmát.

„Tady jsme v Disneylandu s rodičema." Muž a žena stáli u pohádkového zámku. Před nimi klečela popelka. Po jejím levém boku stál malý chlapec a po pravém malá dívka. Všichni se spokojeně usmívali. Zadívala jsem se na dva dospělé. Matka se mi velmi podobala. Aron zase měl jen její oči, ale za to otcovi rysy ve tváři. „A tady, to je máma s tátou ve svatební den." Na fotografii byl mladý pár. Muž v dobře padnoucím černém obleku, držel ženu v náručí. Žena měla krásné nabírané bílé šaty a ve vlasech drobné bílé kytičky. Z obou přímo čišelo štěstí. Cítila jsem se, jako bych je znala, jako bych sem patřila a nikdy neodešla, ale stále jsem si na nic z toho nepamatovala.

„Vypadáme šťastně...." zmohla jsem se na pár slov.

„To jsme byli, než..." Aron se zhluboka nadechl a vydechl. „Jednou, to chtěli mít naši chvilku pro sebe, tak nás poslali s Nanou do kina. Když jsme se však vraceli, z domu jsme viděli vybíhat někoho celého v černém. Nana nám nakázala zůstat a sama se šla podívat dovnitř. Vykřikla a my běželi za ní. Celý dům byl vzhůru nohama...Všude poházené věci...A tam...V obýváku...Leželi naši rodiče, oba mrtví...Došlo k loupežnému přepadení...Ten zloděj si asi myslel, bůh ví k jakému nepřijde bohatství...Naši zemřeli pro nic." bylo vidět jak zatíná čelist zlostí. „Nana se nás ujala. Pamatuju si, jak jsme byli vyděšení. Nemohli jsme spát. Byl jsem jediný muž rodiny. I když jsem byl dítě, myslel jsem si, že musím být silný a postarat se o tebe. Takže když jsi proplakala celé noci a strachy se choulila pod peřinou, objímal jsem tě a říkal ti, aby ses nebála. Sám jsem měl strach a chtělo se mi brečet...Řvát...Ale nemohl jsem, musel jsem ti být oporou. Tak jak mě to táta učil." Viděla jsem, jak se jeho oči lesknou a jak moc ho bolí o tom mluvit i po těch letech.

„Co s náma bylo pak?" chvěl se mi hlas.

„Pomalu jsem se s tím vyrovnával, ale tys to nesla těžce...Začalo to nočníma můrama. Jak jsi dospívala, propadala si do hlubokých depresí. Začala ses obviňovat z jejich smrti ani nevím proč, byla to přece nešťastná náhoda...Hubla si...Přestávala jsi komunikovat s okolím. Potom si spadla do špatný party. Nana tě několikrát tahala z problému. Občas sis něco dala. Pilas...Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, nenechala sis pomoc. Měli jsme o tebe strach a nakonec tě Nana nechala odvést do léčebny...Chodil jsem za tebou co nejvíc to šlo. Potom mě ale k tobě už nechtěli pouštět...A pak jsi zmizela...Řekli nám, žes utekla. Nikdy tě však nenašli...Zlomilo mě to...Bylas moje jediná rodina a opustila jsi mě." Slzy se mi koulely po tváři. Objala jsem ho kolem krku.

„Už tě neopustím. Jsem tady." Možná je dobře, že se na minulost nepamatuju. Aspoň tu můžu být pro Arona, jako tu byl pro mě on.

„Mám tě rád, Clem."

„I já tebe, bráško." zabořila jsem mu obličej do trička. U srdce mě hřálo. Konečně mám svojí rodinu...Konečně někam patřím...

Zabydlela jsem se ve svém staro-novém pokoji. Na rušné město jsem si zvykla celkem rychle. Stejně jako v domě jsem se už po pár dnech orientovala, jako bych tam žila celý život. Po dvou týdnech jsme byli předvoláni k soudu. Byla jsem nervózní, nejradši bych se už k tomu co se stalo, nikdy nevracela.

Pochodovala jsem na chodbě soudu tam a sem. Ze stresu jsem si žmoulala prsty na rukou.

„Uklidni se. Jenom řekneš, co jsi tam prožila, viděla, slyšela...." uklidňoval mě Aron.

Jen jsem pokývala hlavou a to už jsem z poza dveří slyšela. „Soud předvolává dalšího svědka, slečnu Clementine Park."

Za chvilku se dveře otevřely a já vešla dovnitř. Stoupla jsem si za pultík. I přes to, že jsem byla předvolána jako svědek, jsem se cítila vinná. Atmosféra uvnitř byla napjatá. Jak soudce, porota, tak i obhájci se tvářili vážně a neústupně. Potom co jsem dala slib, se mě ptali na spoustu otázek. Snažila jsem se vyčíst nějaký závěr ze soudcovi tváře, ale ta byla neměnná. Když byl výslech u konce, šla jsem se posadit na lavici. Teprve až teď jsem si uvědomila, že tu vlastně Cato není. Ani Aurora. Na straně obžalovaných stál jen jejich právní zástupce. Zajímalo by mě, proč ho nepředvedli....

Soud nakonec rozhodl o Catově vinně a odsoudil ho na doživotí. Vyšla jsem ze soudní síně a zamířila rovnou ven z budovy. Aron mě po chvilce dohnal.

„Kam tak letíš?" ušklíbl se.

„Proč tam nebyl?" rozmáchla jsem se rukama natolik, že jsem ho málem praštila.

„Kdo? Cato? No..." řekl nejistě.

Prudce jsem se na něj otočila. „Co?"

„Říká se, že jim při převozu utekl." říkal tiše a ohlížel se kolem. „Ale tohle nesmí nikdo vědět, jinak by lidi šíleli. Spousta lidí byla proto, aby ho odsoudili k smrti."

Přeběhl mi mráz po zádech. „Takže mi chceš říct, že tu někde pobíhá?!"

„ššš." přiložil si prst na rty. „Jo, ztratili ho. Ale jsou mu na stopě. Nemůže utéct daleko..."

„A Aurora?"

„Tu se nepodařilo najít vůbec. Musela zmizet hned jak se to na Ostrým vrchu začalo podělávat."

„To snad není pravda...."

„Nemusíš se bát, už jsi přece tady v bezpečí. A já už tě nikdy nespustím z očí." usmál se.

„Ani já tebe..." vykouzlil mi úsměv na tváři.

Je zajímavé, jak rychle lidé dokážou zapomínat na zlé věci...Od soudu už uběhlo 11 let. Dodnes se nepodařilo Cata vypátrat. Já se brzy aklimatizovala a našla si práci. Zůstala jsem bydlet v našem domě s Aronem. Po pár týdnech společného bydlení, jako bychom se nikdy neoddělili, jako bychom takhle žili celý život..

Byl krásný letní slunný den. Šla jsem zrovna z práce a rozhodla si prodloužit cestu přes centrum. Všude bylo plno lidí a běhajících dětí. Najednou jsem si všimla dívky. Mohlo jí být něco kolem 10 let. Krásné zlaté vlasy měla spletené do copu a na sobě měla zářivě bílé šaty. Stála na bedýnce, aby dobře viděla na pár lidi, kteří se kolem ní shromáždili. Podpaží měla spoustu letáků a jeden z nich držela v ruce a něco vykládala. Zaujalo mě to a tak jsem přišla blíž. Vmísila jsem se mezi lidi.

„Přijďte mezi nás! Ženy, muži, děti, všichni jste vítáni. V Ráji budete v bezpečí! Nikoho nesoudíme. Nikoho neodstrkujeme. Staré, mladé, nemocné i zdravé. Všichni jsou vítáni!" vykřikovala energicky dívka a lidé kolem ní byli nadšení. „Vemte si náš letáček! Nikdy není pozdě." usmívala se svým roztomilým zvonivým hláskem.

Jeden jsem si od ní vzala a když jsem si ho přečetla, zatrnulo mi. Květiny lemující papír mi byly povědomé...Přeběhl mi mráz po zádech. Ráj, jediné bezpečné místo na zemi. Nechte své děti vyrůstat v bezpečí. Přijďte za námi do krásného lůna přírody. Každý je vítán.

„To není možný...Nemůže být...Nemůže se to dít znovu...To už nedovolím..."