Am I bad? /CZ/

5. Friends?

Krystalynn s Jannike se procházely po knihovně, kam měly přístup díky Lokimu. Bylo krátce po obědě, čas, kdy služky většinou neměly co dělat a tak se Krystalynn rozhodla Jannike nějak sdělit, co je vlastně zač. Procházely spolu různé knihy, ale většina z nich se nepodobala tomu, co se stalo. Pak na Jannike vypadla ta červená knížečka. 

"Rod Lennarta," vypískla nadšeně. Krystalynn sebou trhla a chtěla jí zastavit, ale to už knížku otevřela. Byla magická, skice se obnovovaly, trochu pohybovaly a hlavně tam byl zaznamenán aktuální stav daného člena rodu. Krystalynn strnula pohledem na skicu Lennarta, byl... okouzlující. 

Krystalynn se na chvíli zarazila a usmála se. Lennart se na skicu usmíval, měl trochu plnější rty. Milovala, když ty rty zahlcovala vášní a oni pak zrůžověly. Jeho oči, ty krásné světle modré oči na ní shlížely z obrázku, jakoby byly živé. Jakoby jí říkaly to, co poslední vteřiny před smrtí. Miluji tě. Na skicu měl ještě kratší vlasy, sotva po bradu, ale když umíral, měl vlasy po ramena. Světle hnědé vlasy byly jemné, jakoby ještě mezi prsty cítila, jak ho výská. Široký krk, který tak ráda laskala, teď ovšem viděla roztrhaný od monstra, kterým se stala. 

Odskočila od Jannike a ta se po ní překvapeně ohlédla, pak se vrátila pohledem na knížku a zalapala po dechu. 

"Meja žije," vydechla překvapeně. Krystalynn otevřela ústa, jakoby jí snad mohla odporovat, jakoby to snad dokázala. Ale pak jí došlo, že se nedívala na ní, ale do knihy. Zmateně k ní přistoupila a nahlédla jí přes rameno. Její skic tam nebyl, její portér se neustále měnil, jakoby kniha nemohla přesně určit, kdo je a jak vypadá. Dole bylo jen runami vyvedená její jméno. Meja Kirkdóttir. Její otec, Kirk, musel pro ní proplakat noci. Byla jeho jediná dcera a už jenom to, že v patnácti kvůli Lennartovi opustila jejich sídlo, snášel velmi špatně. Jak mohl snést její smrt? Jak se mohl vypořádat s faktem, že jeho jediná dcera je mrtvá? Vždyť ona byla pro všechny mrtvá a teď... teď jediný člověk ve všech devíti světech věděl, že není mrtvá. 

Zaklapla tu knihu a vzala si jí do rukou. 

"Kryst, to musíme říct. Co když Meja někde trpí?" vyhrkla Jannike a po knize se natáhla. Krystalynn couvla a zavrtěla hlavou. Vlastně Meja je mrtvá. Je mrtvá od té noci, co se to stalo. Umřela společně s Lennartem tak, jak to mělo být. Zemřeli po boku jako věčně zamilovaní milenci, kterými byli. "Kryst, já vím, že jsi Lennarta asi milovala, ale to neznamená, že Meja musí umřít."

Zabila by nějakou ženu, kdyby věděla, že jí patří Lennartovo srdce? Překvapeně zamrkala. Samozřejmě, že ano. Kdyby opravdu měla možnost zabít ženu Lennarta jen tím, že zničí důkaz, že žije, udělala by to. Protože Lennarta milovala. A možná až bláznivě moc ho milovala. Sevřela knihu mezi prsty pevněji a po tvářích jí začaly stékat slzy, znovu a znovu. Milovala Lennarta. Miluje ho, i když je mrtvý. Zamilovaná do muže, který zemřel před jejíma očima. 

Couvla od Jannike a pak se rozeběhla ven. Potřebovala na vzduch. Potřebovala se nadechnout. Pořádně se nadechnout. Měla pocit, že nemůže dýchat. Jannike běžela za ní. Byla rychlejší, ale Jannike znala palác pečlivěji. Nějak se propletla chodbami a teď, když vyběhla na křižovatce, jí zachytila. 

"Krys, podívej se na mě. Podívej se na mě. Nechceš jí zabít. Nechceš jí nechat někde umřít samotnou, že ne? Podívej se na mě a kývni, jestli chceš zabít další a další. Protože já vím, že to bude pokračovat a budou umírat další kvůli tvému prokletí. Zachraň jednu osobu, jednu osobu, co si zaslouží žít a dej mi tu knihu," Jannike se jí upřímně podívala do očí a Kryst zavrtěla hlavou. Nechtěla, aby umřeli další a další. Nechtěla zachránit tu jednu osobu, protože jí nešlo zachránit. Jak by mohla zachránit sama sebe? 

A pak se dveře otevřely. Dívky se překvapeně ohlédly a Krystalynn strnula na místě. Muže ve dveřích znala. Postarší prošedivělý muž oděný v brnění, ve kterém spatřovalo svého otce, měl černý plášť a vousy měl spletené do copánku černou stužkou. Zůstala na něho zírat, ale on si jí nevšiml. Šel za doprovodu stráží do trůnního sálu. Lidé za ním šli ve zvláštním tichu, Krystalynn šla také. Jannike jí následovala s knihou v ruce. 

V síni nastalo ticho. Ódin seděl na svém trůnu a shlížel dolů na posla z Kirkova panství. Jeho žena stála po jeho levici. Jeho synové po pravici. Lidé stáli u zdí a napjatě čekali, co posel pronese. Krystalynn se držela v pozadí, ale tak, aby měla na posla dobrý výhled. 

"Přeji uctivý den, veličenstvo. I vám, synové Ódina. Mé jméno jest Laine, syn bouřlivé Vlny," pronesl posel své jméno. Krystalynn si pamatovala, jak jí právě on vyprávěl, proč se jeho matce přezdívalo bouřlivá Vlna. Byla to opravdu rázná žena. Nedokázala se teď usmát nad vzpomínkou, kdy jí to vyprávěl.

"Též přeji uctivý den, Laine, syne bouřlivé Vlny. Co neseš za zprávy a proč si ověšen černým pláštěm a v tvém fousu je černá stužka?" optal se Ódin napjatě. Laine sklopil pohled, tmavě modré oči zakalené bolestí, jež měl za chvíli vyslovit. 

"Nesu špatné zprávy, mé veličenstvo. Po nedávné smutné události, kdy zahynula jediná dcera Kirka, Meja, onemocněl můj pán. Jeho dva synové se snažili sehnat nejlepší léčitele, ale na smutek není léku. Obávám se, že můj pán zemřel," pronesl Laine lítostivě. 

"Ne!" vykřikla Krystalynn, neovládla se. Nedokázala tu bolest udržet v sobě. Do očí jí vyhrkly slzy zoufalství, začala se třást po celém těle a ze rtů se jí draly bolestivé vzlyky. Někteří lidé se po ní ohlédli, někteří vypadali překvapeně. Jannike jí pouze zachytila, aby se jí nepodlomily kolena. Laine se překvapeně vyšvihl na špičky, aby jí spatřil. 

"Kdo to je?" optal se překvapeně. Ódin se díval na plačící služku. Slova se tedy jal Loki. 

"Jedná se o služku z Lennartova sídla. Zřejmě to byla služka Meji," odpověděl na dotaz posla. 

"Jediná přeživší," vydechl Laine a smutně se díval na dívku, kterou samozřejmě hned poznal. Jak by ne, když tohle škvrně viděl růst a hnal se za ní po dvoře, aby bouřlivé Vlně neplašila kuřata. Netušil, proč se kryje, ale věděl, že tohle dítě mělo vždy důvod, proč něco dělat. "Mohu si s ní poté promluvit?"

"To nebude možné, oněměla," odvětil Loki. Laine se na dívku podíval. To jí bylo podobné. Trpěla podobnými šoky už jako dítě, jen to nikdy nebylo tak dlouho. 

"Mluvil bych jen já," podotkl Laine prosebně. "Víte, jedná se o dívku, která naposledy viděla mou lady živou. Moc by to pro mě znamenalo."

"Ponechám vám tedy soukromí," kývl Ódin.

"Počkejte," vyhrkla Jannike. Ujistila se, že Krystalynn to ujistí a s knížkou se vydala davem před krále, před kterým se uctivě poklonila až k zemi. Loki se na ní překvapeně podíval a snažil se zjistit, co má za lubem. Pak si všiml knížky v jejích rukách. Rod Lennarta?

"Co máš na srdci?" Ódin se na služku přísně podíval. 

"S Krystalynn jsme procházely knihovnu. Chtěla mi ukázat to, co napadlo sídlo Lennarta," vymyslela si spěšně. Loki poznal lež, ale nekomentoval to. Jannike si vymýšlela stále. "A našly jsme toto. Rod Lennarta. U skice Meji sice není obrázek, ale... je živá."

Předložila knihu strážnému, který jí donesl Ódinovi. Laine se podíval na Meju, která se vydávala za Krystalynn a smutně se na ní podíval. Stále krasná a přesto tak smutná. Ódin si prohlédl rod a pak se překvapeně podíval na Jannike.

"Tak je to tedy pravda. Řeknu Heimdallovi, ať jí nalezne. Laine, syne bouřlivé Vlny, přísahám, že vám lady Meju vrátím na panstvím Kirka," pronesl Ódin odhodlaně. Laine překvapeně zamrkal, pak se uctivě uklonil.

"Není nutné, abyste jí přivedl zpět na panství. Odveďte jí tam, kde bude šťastná. To je mé jediné přání, to by bylo jediné přání Kirka, který svou dceru miloval jako květiny milují vodu, jako hladový miluje pečínku," smutně se usmál na Krystalynn, které se do očí vedraly další slzy, klesla na kolena a znovu se rozplakala.

"Opusťte síň, nechte jim soukromí," rozhodl Ódin, sám se zvedl a vydal se pryč. Loki ho následoval, cestou ještě pohladil Jannike po ruce a postrčil jí k východu, protože tohle mělo být soukromé mezi Krystalynn a Laine...