Z pohledu Shawna:
Když jsem se vzbudil, rozhlédl jsem se kolem sebe. Ten pohled už jsem dobře znal, byl jsem ve stejném pokoji, jako už dvakrát. Všechno okolo bylo bílé a sterilní. Pak jsem si všiml, že vedle sedí Kelly a pláče. Chtěl jsem ji pohladit, ale nemohl jsem pohnout rukou. Necítil jsem je. Bylo mi strašně, nevěděl jsem co se stalo, ani proč můžu hýbat jenom hlavou.
Když si Kelly všimla, že jsem vzhůru, rozplakala se ještě víc.
"Co se stalo?" zeptal jsem se po chvíli mlčení a koukání na ni
"Víš, máš rakovinu." řekla a já na ní jen zděšeně díval "Je mi to tak strašně líto" dodala
"A proč nemůžu hýbat rukama, ani nohama?"
"Doktor říkal, že to je dost pravděpodobné, vzhledem k tomu, co ti táta udělal." řekla mezi vzlyky
Nevěděl jsem co říct, jen jsem tiše zíral do stropu.
Později přišla i teta Helen a snažila se usmívat a já i přes její úsměv viděl tu starost a smutek v její tváři.
"Ahoj, jak ti je? " zeptala se
"Popravdě?" ona jen přikývla "Bylo to i lepší." nevěděl jsem co odpovědět. Nemohl jsem ji říct, že strašně, bylo by ji to ještě víc líto.
"Je mi to tak strašně líto. A taky nás mrzí, že si nám neřekl to o tom tátovi, kdyby si to řekl, už bychom tě tam znova neposlaly. Je to naše vína."
"Rozhodně to není vaše vina. Já bych za ním šel sám, kdyby pro mě nepřijel. Věřil jsem mu. Doufal jsem, že se změnil!" řekl jsem a z očí mi vytryskly slzy. Helen mě jemně objala
****
"Zítra si ho už můžete odvést domů. Snažte se s ním ten čas strávit, jak nejlépe dovedete a radím vám, aby jste mu to nepřipomínali. Už takhle je to pro něj těžké." poradil nám jeho ošetřující doktor
Já šla za ním na pokoj. Spal. Byl večer a já byla taky unavená. Pomalu jsem si sedla na postel a jemně ho hladila.
" Ne, prosím ne. Nech mě. "začal Shawn křičet a já myslela, že to říká mě, takže jsem rychle stáhla moji ruku zpátky k tělu. Po chvíli jsem zjistila, že se mu zdá asi nějaká noční můra.
" Neboj se, všechno bude v pořádku. Jsem tu s tebou. Už nebudeš sám. Nikdy. Slibuju. " vzpomněla jsem si na slova, co mi říkala teta Rose, když jsem měla já noční můry a pokusila se ho tím uklidnit.
Přestal křičet. Jen mu z pod víček začaly vytéká slzy. Vylezla jsem na postel a lehla si k němu. Nemohla jsem ho tu nechat o samotě.
ČTEŠ
Kluk z děcáku
Teen Fiction|Tento příběh zatím neprošel korekcí, tudíž je špatně například přímá řeč a nesrovnalosti dějové linie... Čtení jen na vlastní nebezpečí :)| Kelly je patnáctiletá dívka žijící v dětském domově. Celkově se jí tam nelíbí a nemá to tam ráda. Může se to...
