Am I bad? /CZ/

7. Liar!

"Ty jsi Meja," vydechla Jannike nevěřícně a zazírala na svou kamarádku, co bez hnutí stála před ní. Po chvíli ticha pouze kývla a dál vyčkávavě koukala na Jannike, jakoby neřekla nic tak důležitého. "Ty jsi... jsi... lady. A jsi tady. Proč jsi zatraceně tady?"

Krystalynn na ní chvilku mlčky koukala, pak naznačila tesáky ve svých ústech. Neměla náladu jí to všechno zdlouhavě vysvětlovat, protože by jistě koktala. A nebylo to téma, která by chtěla vykoktat. 

"Jasně, chápu. Ale... u Ódina, jsi lady a uklízíš bordel v pokoji. Mohla by jsi žít na svém panství a za úplňku se zavírat do sklepení," napadlo Jannike. Krystalynn vytřeštila oči poznáním, pak zatahala Jannike za ruku směrem k východu a ukázala směrem dolů. 

"Sklepení... chceš do sklepení?" Jannike se zamyslela a pak zavrtěla hlavou. "Dole jsou žaláře, pak je tam hladomorna a pak... je tam ta věc, co napájela Jötunheim. A... bože, jasně. Pojď, honem."

Jannike jí vytáhla na chodbu a táhla jí do sklepení ztemnělými chodbami paláce. Krystalynn si držela svůj plášť blízko u těla a snažila se netřást strachem, že je někdo chytí toulat se chodbami takhle pozdě v noci. A pak se ozvaly kroky. Krystalynn přitiskla Jannike ke zdi a přikryla je černý pláštěm. Zíraly skrz plášť na stráž, která ve dvojici prošla kolem nich s loučí. Pak se oba zarazili a ohlédli se. Jeden z nich se vrátil pár kroků zpátky a zahleděl se na místo, kde stály přitisknuté ke zdi. 

Natáhl ruku, jakoby se jich chtěl dotknout a pak zničehonic zavrtěl hlavou, otočil se a vydal se se svým společníkem dál. Jannike úlevně vydechla, Krystalynn zůstala zírat. Pak stáhla plášť a Jannike si dala ruku před pusu. 

"Chybí ti ruka a nohy," vydechla. Krystalynn se podívala na své nohy a ruku. V místech, kde jí překrýval plášť, jí mizelo tělo. Vytřeštila oči a zalapala po dechu. 

"Co tu děláte tak pozdě?" ozvalo se tichým hlubokým hlasem a dívky překvapeně nadskočily. Loki stál u jednoho sloupu, máchnul rukou a Krystalynn se vrátily její končetiny. Překvapeně vydechla a prohlédla si otcův plášť, zdali je v pořádku. 

"My jsme... my jsme se šly projít," vydechla Jannike. 

"Nelži," sykl Loki hned. Jannike se podívala na Krystalynn a ta zavrtěla hlavou. Ne, nesmí se to dozvědět nikdo další a hlavně ne princ Asgardu. Mělo to být tajemství, které si měla schovávat pro sebe a ne, aby to věděl každý druhý. Už jen že to věděla Jannike, byl obrovský risk. 

"Pomůže nám," pronesla Jannike. Krystalynn opět zavrtěla hlavou. 

"Ne," pronesla pevně a přísně. Tohle slovo jí šlo už zformulovat na jedničku a tak nebylo divu, že její ne teď vyznělo tak, jakoby ho vyslovila lady Meja. Jannike se na ní podívala a pak se podívala na Lokiho. 

"Já mu nemůžu lhát, promiň, Kryst," vydechla Jannike a podívala se na Lokiho. "Krystalynn je..."

Krystalynn zazmatkovala, popadla jí za zápěstí a stiskla tak, že Jannike vykřikla bolestí. Krystalynn rychle odtáhla svou ruku a vyděšeně zazírala na zápěstí Jannike, kde se začala objevovat fialová modřina. Neuvědomila si svou sílu. 

"Jannike, jsi v pořádku?" vyhrkl překvapeně Loki a ohlédl se, zdali se strážní nevracejí. Pak přistoupil ke své tajné přítelkyni a prohlédl jí zápěstí. Jemně jí prsty hladil po kůži a prohlížel si modřinu. "Bude to jen modřina. Máš sílu, Krystalynn, musíš být opatrná."

"O to jde," procedila skrz zuby Jannike. "Kryst, musíš být opatrná a on ti k opatrnosti pomůže. Najde ti místo, kde můžeš být. Prosím."

"Jannike," vydechla zoufale Krystalynn a Loki se zamračil. 

"O čem to mluvíte? Jaké místo?" prohlédl si obě dívky. 

"Krystalynn... Krystalynn je..." jmenovaná se bála toho, co vysloví, protože obojí jí ničilo, obojí mělo zůstat tajemstvím a obojí teď mohla Jannike říct, "vlkodlak."

Loki strnul na místě, Krystalynn sklopila pohled a Jannike mezi nimi kmitala nejistým pohledem. Na chvíli bylo ledové ticho, pak se ozvalo zasvištění čepele a Loki během chvíle přišpendlil Krystalynn ke zdi. Jannike tiše vypískla. 

"Loki, co to děláš? Pusť jí!" vyhrkla vyděšeně. Loki ale neposlechl. 

"Řekni mi jednu důvod, proč bych tě neměl zabít," zavrčel jí Loki do tváře přísně. Krystalynn se mu jen dívala do tváře a nic neříkala, protože žádný důvod nebyl. Mohl jí hned teď zabít, prohlásit jí za monstrum a všechno by bylo... v pořádku.

"Já, ten důvod jsem já," ozvala se Jannike vyděšeně. "Zabij ji, ale pak musíš zabít i mě."

"Jannike, tebe se to netýká," sykl Loki rozčíleně a přitlačil břitvu silněji na štíhlý krk Krystalynn.

"Ne, mě se to týká. Ona není monstrum, Loki, ona za to nemůže. Prosím, pomoz jí. Ona si nezaslouží zemřít, ne takhle," vyhrkla Jannike. Loki se zamračil ještě víc.

"Jednoho dne tě zabije, protože uvnitř ní je monstrum," podíval se na Jannike a ta zavrtěla hlavou.

"Ne, nezabije mě. Já jsem si jistá, že ona mě nikdy nezabije," řekla sebejistě Jannike a Loki spustil nůž. Nechal ho zmizet a zamračil se na Krystalynn, která se zakroutila a pak padla vyčerpaně na zem. "Krystalynn."

Jannike si hned klekla ke Krystalynn a pohladila jí po tváři. Ta se na ní jen vyčerpaně podívala tmavýma očima a pak je na chvíli zavřela. Jannike se smutně podívala na Lokiho, jehož výraz ve tváři se změnil. Vypadal náhle tak zoufale. Když si všiml, že se na něho dívá, jeho výraz ztvrdl. 

"Podívám se po volné místnosti a připevním tam řetězy. Zabila už mnoho lidí," hlesl, pak se beze slova otočil a odešel. Jannike pomohla Krystalynn na nohy, odvedla jí do pokoje a uložila jí.

Krystalynn chvilku ležela mlčky přikrytá otcovým pláštěm, pak si uvědomila, co se vlastně stalo, kolik lidí umřelo a kolik jich už nikdy neuslyší, neuvidí, neucítí jejich doteky. Do očí se jí nahrnuly slzy, rozplakala se nanovo. Opět s hlasitými bolestnými vzlyky. 

"Ne, tati, ne," vzlykala zoufalstvím. Nemohla si představit, že už je všechno jiné.

Už nikdy nebude vyhlížet ze severního okna na cestu, kde vždy přijížděl její otec na mohutném šimlovi s rousy ušpiněnými od bláta z lesa. Jak seskočil z koně a pozdravil se s Lennartem tím, že ho poplácal po rameni, až se mladý bojovník málem skácel k zemi. Přesto se vždycky oba zasmáli, popovídali si a ona mezitím překonala schody a dívala se na ně stojíc ve dveřích.

Jejich smích se jí rozezněl v hlavě jako zvonkohra. Smutně se přes vzlyky usmála, jakoby snad mohl být jejich smích stále tak nakažlivý, jakoby byl skutečný. Vzpomněla si na jejich společné večeře, kdy se neustále snažila nevyprsknout nějaký pokrm, jak jí Lennart s otcem rozesmívali. Na společné noci s Lennartem, když leželi na kožešinách vedle sebe a jen si vychutnávali přítomnost toho druhého. Jak prsty mapovala jeho tělo a snažila si každý kousek jeho těla zapamatovat nazpaměť, jakoby s ním na té posteli ležela naposledy. 

Teď když se snažila prsty ve vzduchu čtrtat linie jeho štíhlého vypracovaného těla, jeho bledou kůži a jeho napínající svaly. Nedařilo se jí to a znovu propukla v pláč. 

Je pryč. Oba jsou pryč. Dva muži, co pro ní znamenali všech devět světů, jsou pryč. A její domov je příliš daleko. Zavrtala se do otcova pláště a brzy jí pohltil spánek.