Sugar, honey, ice & tea

1

Probouzí mě nepříjemně ostrý paprsek vycházejícího slunce, které se do mého pokoje vkrádá skrz malou škvíru v žaluziích. Konečně jsem po tolika dnech usnul na delší dobu než 10 minut. Donutím se, abych slezl z postele a jdu si udělat čaj. Sugar, honey, ice and tea, mluvím si sám pro sebe. Těchto pět slov mě drží naživu. Udělám si ledový čaj s medem a přežiju další příšerný osamělý den. Je to mé heslo na život. Těch pět slov mě uklidní a přestanu na vše myslet. Většinou. Dnes ne.

Po snídani to začíná. Točí se mi hlava. Nevnímám sám sebe. Realita se vzdaluje. Bolest se stupňuje. Hledám cokoliv ostrého. Nemůžu přestat myslet. Zastavte to někdo. Nechci trpět. Můj životní neúspěch si mě obaluje do své těsné lepivé pavučiny. Než do sebe zapíšu krvavý řádek tím nejtupějším nožem, už padám na zem. Zapomněl jsem na cukr. Sugar, honey, ice and tea. 

Otvírám oči. Kolem mě se rozprostírá nekončící temnota. Nacházím se uprostřed lesa. Stromy jsou tmavě zelené a zlověstné. Cesta je kamenitá. Šedé kameny se mi zarývají do bosých chodidel. Jsem vystrašený. Vím, že ho zase uvidím. Čeká na mě. Chce si mě vzít. Ale já nechci ještě zemřít. Chci přestat cítit to, co mě uvnitř sžírá každý den. Co jsem provedl tak strašného? Proč si na to nevzpomínám? Je to trest?

Slyším ty zvuky. Je to pouze sluchový vjem, ale i přesto ve mně vyvolává temnotu. Utíkám, ale nemám kam. Prodírám se keři, zadrhávají se o mé tričko. Trny vytváří pomalý krvavý proud na mých rukách, ale nemůžu zastavit. Navíc mám pocit, že si to zasloužím. Měl bych trpět.

Vidím malou dívku u jezera. Už po sedmé vidím tu stejnou zoufalou scénu. Nezastavím ji. Trestá mě. Ten muž v černé kapuci mě sleduje a vyžívá si v mém utrpení. Jdu klidným tempem k ní. Ona padá dolů. Jsem daleko. Nikdy ji nezachráním.

Otevřu oči. Jsem zpět. Rychle. Sugar, honey, ice and tea. Tentokrát na nic nezapomenu. Na chvíli jsem příčetný. Barvy místnosti na mě ale nezvykle křičí. Temné prostředí vystřídaly křiklavé barvy. Zapíjí se mi do očí. Mnu si je a najednou jsou mé dlaně červeno modré. Pořád jsem v tom snu. Tohle je ale nové. Barevné. Je to tak ostré, až mě to otupuje. Nemůžu tomu uniknout. Lehnu si na zem. Jako by mi někdo zdrogoval a já prožíval nepovedený joint.

Moje hlava se už tolik dní nezastavila, že jsem nejspíš zešílel. Pamatuji si drobné úryvky. Jedu autem. Rozhádal jsem se svou přítelkyni. Najednou náraz. Kolo. Krev. Rozsypaný cukr. Rozlitý med. Čaj s kostkami ledu, které se roztékají na horké cestě.

Probuďte mě někdo z této noční můry, chce se mi křičet. Na stropu vidím tu drobnou černovlasou dívku. Zabil jsem ji. Jela na kole v nesprávný čas. A já usnul. Zmocnila se mě únava. Dostal jsem tehdy výpověd. „Jste už několik měsíců mimo. Je nám to líto. Chápeme, že máte špatné období, ale nemůžeme ohrozit firmu," vysvětlovali mi. Tak raději ohrozili mě. Zní to sobecky, ale bylo to jediné, co jsem ještě nevzdal. Vyzvedl jsem svou přítelkyni a sdělil ji tuto zprávu. „Ale já chtěla jet do Španělska na dovolenou, co budeme kurva dělat? Proč ses nevzpamatoval?" křičí na mě. Jeli jsme domů. A já snad týden nespal, protože jsem se připravoval do práce, kde jsem byl podle jejich slov mimo. Ale z čeho? Z toho, abych udělal vše, co po mě chtějí, i když to není časově možné. A pak ten náraz..