Am I bad? /CZ/

10. Heart binds heart

"Mejo, neplakej, své oči nemoč v slzách,

Mejo, neplakej, svou mysl nech ve snách."

Ta ukolébavka byla tak krásně něžně zpívaná. Krystalynn si vychutnávala její melodii a hlas té, kdo jí zpíval. Na houpací židli se pohupovala žena s hustým copem havraních vlasů a v náruči pohupovala malé děvčátko, které pomalu usínalo. Celou místností voněla jemná medová vůně čerstvě upečených sušenek s rozinkami. Služebná zapalovala svíce, jejíž plamínky tančily jakoby v rytmu ukolébavky a přitom se jí klížily oči, avšak tváře měla usměvavé. 

U krbu na kožešině ležel svalnatý muž s číší vína a poslouchal svou ženu, která tak líbezně zpívala a uspávala ho svým božským hlasem. Avšak zůstával vzhůru, pečlivě si obě prohlížel a hledal tam podobnosti a věci, na které může být hrdý. U jeho ženy to bylo všechno, všechno, na co mohl být hrdý, u jeho dcery to byly husté tmavě hnědé vlasy, které měla po pás a tvář. Líbezná tvář, která byla ještě stále červená od pláče, při čemž jí na řasách zůstaly jako perličky navlečené slané slzy. 

"Sladká malá Mejo, princezno pláče,

copak se pláče, když spálí se koláče?"

Ucítila kouř. Ostrý černý oblak jí pošimral v nose a podráždil jí v puse. Překvapeně se ohlédla. Svíce byla převrhnutá, služebná byla pryč. Stěny olizovaly plameny, ale když chtěla ženu varovat, ze rtů jí nic nevycházelo. Snažila se marně zakřičet, ale ve stejný okamžik židli obmotaly plameny a žena za něžného zpěvu uhořela i s děvčátkem v náruči. Překvapeně si přitiskla dlaň na rty, aby aspoň nepolykala dým, který jí dráždil plíce. Otočila se na muže, který ležel u krbu. Krb byl vyhaslý, muž ležel na kožešině, číše vína převrhnutá, světlá kožešina z medvěda byla zbarvena červeným vínem a krví mrtvého muže.

"Otče," zašeptala bolestně, v hlavě jí stále matka zpívala ukolébavku. Toužila, aby už ta klidná melodie umlkla, protože jí děsila. Přitiskla si dlaně na uši a vyběhla otevřenými dveřmi do tmy. Za ní oheň zapraskal, strávil vše, co mohl a poté vyhasl. Na okamžik se všechno ponořilo do tmy.

Pak se kolem ní rozsvěcely louče. Osvěcovaly obloukové dveře do stájí, do chlíva, poté zavřená vrata od dvora, kupku sena v rohu, u kterého stálo stádo koz s kůzlaty a přežvykovaly suchou trávu, dva osedlané koně připravené vyjet na dlouhou pouť, mohutný dub rostoucí v druhém rohu dvora, dveře od domu, který viděla právě uhořet. Když vzhlédla, viděla, že dům je v pořádku, stále pevně stojí, jen za okenicemi je tma. Otočila se ke koním, které nervózně přešlapovali u kůlu a čekali, až si je jejich páni převezmou. Oba koně důvěrně znala, avšak už dlouho je nespatřila. První šiml byl osedlán sedlem a uzdou z červené kůže se stříbrným kováním. Měl protáhlou šíji, úzký hřbet a tenké nohy zakončené špičatými kopítky. Jmenoval se Hrímfaxi, podle Nóttina koně, který táhne její černý vůz. Hrímafaxi patřil jejímu snoubenci, kterého dostal od jejího otce. Druhý kůň byla klisna, Raina. Nikdy neměla hříbata, ale vzhledem k mohutné stavbě těla a atypické výdrži se jí ujal Kirk. Byla nádherná, její krásná černá srst se leskla v plamenu louče. Mohutnou hlavu měla skloněnou, velkými kopyty hrabala netrpělivě do země. Osedlaná byla v hnědé kůži. Zlaté kování vyniklo na černé srsti. 

Ocitla se na dvoře. Na dvoře Kirka. 

"Mejo, koťátka, kůzlatká umírají,

stromy se lámou, ledy tají."

A pak zaslechla těžké kroky. Otočila se a viděla je oba stát vedle sebe. Stáli a zírali skrz ní. Zírali na něco, co neviděla. Otočila se a chtělo se jí zakřičet, ale ze rtů jí vyšel jen tichý vzdech. Oči měla doširoka vytřeštěné. V rohu, kde předtím bylo stádo koz s malými kůzlaty, byla teď mrtvá těla ubohých zvířat potřísněná krví. Dub, který na dvoře rostl již v době Kirkova praděda, byl vyvrácen i s kořeny, zel přes celý dvůr jako sečná rána na jinak čisté bledé kůži. Koně ovšem stáli tam, kde byli přivázaní. Jedna větvička dubu jemně šimrala Rainu na zadku. 

"Každý jednou sladce umře,

i když se s ním život páře,"

Podívali se po sobě a pak se ke koním vydali. Její otec prošel kolem ní, aniž by se otočil, za to Lennart se zastavil přímo před ní a podíval se jí do očí. Dívala se mu do těch božských očí, pro které by vraždila, které jí uchvátily tak, že na chvíli zapomněla všechno, co se stalo a byl jen ona a on, jako to bylo předtím vším. Natáhl k ní ruce a ona nezaváhala. Pokusila se jeho dlaně uchopit do svých. Úplně se jí vzrušením třásly ruce, jak toužila po tom jednoduchém směšném doteku.

"i když srdce srdce váže,"

A pak vzhlédl, podíval se na jejího otce, který mezitím vyskočil do sedla a následoval jej. Vysedl do sedla svého hřebce, uchopil otěže, až šiml nespokojeně zafrkal a zvedl hlavu k noční obloze. Kirk ostře pobídl klisnu patami a ta vyrazila jako blesk přímo do cvalu. Lennart téměř okamžitě zopakoval to, co viděl u svého společníka, jen o něco ladně přešel z kroku do klusu a následně do cvalu, načež šiml s dlouhýma tenkýma nohama hned dohnal klisnu, jejíž nohy byly spíše mohutné a krátké.

"toť osud káže."

Nezaváhala, když projeli branou ze dvora, rozeběhla se za nimi po známé cestě, která vedla do Asgardu přes temný les. Běžela, co jí nohy stačily, bílé šaty nevinnosti jí vlály za zády, až jí to bylo nepříjemné. Nepozorností skočila přímo do hlubší louže a šaty si ušpinila. Jezdci jí pomalu mizeli z dohledu, ale ona se nevzdávala. Skopla z nohou střevíce a přes louži běžela dál. Ostré kamínky, větvičky a šišky jí bodaly do nohou, bláto špinilo jak její šat, tak bosé nohy. Ačkoliv zrychlila a běžela, jak nejlépe mohla, jezdci se jí ztratili z dohledu úplně a nějaká větvička jí uhodila do tváře přes oči.

Bolestně zavřela oči, ze kterých tekly slzy způsobené nepříjemným štípáním. V hlavě stále zněla ta nepříjemná klidná melodie, která jí teď v tomhle temném lese děsila.

"Sladká malá Mejo, jednou nadejde i tvůj den,

však zavři oči a představ si to jako sen."

A pak zpěv přerušilo zavití vlka. Táhlý vysoký zvuk se jí zahryzl do uší, mráz jí přeběhl po zádech a nebyla schopná ničeho, než jen stát a čekat, zdali si jí monstrum najde.

"Jako jeden velký sen, kdy létáš v mracích,

šťava leje se ti do rtů v lahodných locích,

tvé šaty zdobí sama duha a hvězd zář,

kdy úsměv zdobí každou lidskou tvář."

V ten okamžik se před ní objevil Loki s úsměvem, takovým hřejivým, který jí uklidnil. Stál přímo před ní, jednou rukou jí pohladil po rozhořelé tváři a bříšky prstů setřel všechny slané slzy. V očích měl cosi, co jí přinutilo si melodii vychutnat, na chvilku na vše zapomenout a poslouchat jen dávno zapomenutý umlčený hlas její matky. A pak uviděla to, co držel v ruce. Zalesklo se to ve světle úplňku, který si našel cestu skrz holé koruny stromů. Stříbrný kolík. Chtěla couvnout, utéct, cokoliv. Ale se Loki jí zaryl nehty do tváře a vrazil jí kolík do srdce. 

"Nééé!" vykřikla vyděšeně. Dveře se otevřely a v nich se objevila Jannike. Sedla si k její posteli, začala jí konejšit a uklidňovala jí.

"Co se ti zdálo?" špitla po chvíli, kdy se Krystalynn uklidnila. 

"Lennart... odešel," vzlykla. "A Loki mě chtěl zabít."

"To by neudělal," ujistila jí opatrně, objala jí a nechala jí vyplakat jako obvykle. Když odcházela, všimla si na tváři Krystalynn něčeho zvláštního. Dívka už dávno spala únavou a tentokrát klidným spánkem, takže přistoupila blíž a všimla si, že má na tváři krvavé šrámy, které vypadají jako od nehtů. Tentokrát opouštěla pokoj s obavami, že to, co je sen, může být skutečné...