Poslední jednorožec

V první řadě

Werdorb

Železitá pachuť krve. Sténání umírající kořisti. Zoufalé prosby o vyslyšení. Smutek.

Skloním se nad tělem zesláblého starého jelena a jedním rychlým pohybem vytrhnu jeho svalnatou plec. Zvíře pode mnou zaheká, z posledních sil prosí o odpuštění, o projev milosti a špetku soucitu. Kdyby tak vědělo, že takových ctností už nejsem schopen. Život mě o ně připravil ve chvíli, kdy jsem se nechal porazit tím prašivým zlodějem vajec, kterého tak slepě milovala má jediná opravdová sestra.

Z nově vytvořené rány se valí krev. Polykám ji společně s tuhým masem, se svaly, díky kterým mohlo to nebohé zvíře utíkat před predátory. Škoda jen, že jsou tyto nádherné bytosti natolik hloupé, aby pochopily, že s vyslanci nebes – draky – nemohou měřit síly ani bohové, natož oni: slabí, ustrašení kopytníci.

Cítím, jak mi rudá tekutina života proudí mezi zuby. Zvláštní, jak odlišně chutná krev nepřátel, a naopak těch, kterým vděčím za vlastní život. Kým bych byl, kdyby nebylo jelenů? Jak bych mohl růst, lovit, sílit, létat a řvát, kdybych od útlého věku nejedl jejich maso?

Jelenova duše zhasne jako padající hvězda. Krev vystydne, svaly ochabnou, oči se zakalí jako obloha před bouří.

„Braní životů druhým za účelem zahnání vlastního strachu a bolesti je znakem bezcitnosti a krutosti," ozve se mi za zády hluboký moudrý hlas mého Mistra, hlas, který mě v těch nejhorších chvílích vrátil na zem a pomohl mi uvědomit si, proč je dobré zůstávat naživu. Hlas, díky němuž utíkám z těch příšerných mučidel, jež mi svazují křídla a drží mě u země, kdykoliv potřebuji vzlétnout.

Stoupne si těsně vedle mě, černýma očima plnýma tajemství hledí na rozervané tělo nevinného jelena a hustá hříva se mu vlní starostmi. Skloním hlavu, abych se mu nemusel dívat do tváře.

Stud. Touha uniknout někam hodně daleko.

„Jiný být neumím," zamumlám tiše, snažíc se obhájit své nerozvážné činy.

„Tvé srdce mluví jinak."

„Mé srdce přestalo správně tlouct ve chvíli, kdy jsem odešel jako zbabělec a nechal zemřít ty, na kterých mi tolik záleželo."

„A přesto ses vrátil," konstatuje okamžitě, nenechávajíc se mým ledově prázdným tónem zastrašit.

Zhluboka se nadechnu, vnímám, jak se mi vlní plíce a jak šťastné jsou namožené svaly, když jim pošlu potřebnou dávku kyslíku.,,Jen kvůli Werneře."

„Připadá ti tvá sestra jako málo dostačující důvod?"

Zvednu ztěžklou hlavu, popuzený jeho dobře mířenou narážkou.,,Samozřejmě, že ne. Jenže... pro nikoho jiného v mém srdci není místo."

Nespokojeně zabručí, a já si rázem uvědomím, jakou hloupost jsem vypustil z tlamy. Musím se usmát. Mistr ví, jak na sebe upoutat pozornost a udržet si své právoplatné místo.

„Ty do mého srdce ani patřit nemusíš," křením se, i když svá slova myslím smrtelně vážně, „když jsi ho dal dohromady. Jsi něco jako jedna z jeho hmotných částí."

Zatváří se spokojeně a já v duchu sám sebe pochválím. Mistr musí vědět, že ho miluji na chlup stejně jako mou sestru, jediného člena rodiny, který nade mnou nezanevřel, nebo kterého jsem neodsoudil já sám.

„Pozoruješ tu změnu?" zasvítí mu oči. „Když jsme se poznali, nebyl ve tvé duši ani kousek soucitu – ani paprsek světla. Jak je možné, že jsi k sobě náhle pustil tolik lásky?"