Morsmordre

Třináct

Fleshgod Apocalypse - Reise, Reise

---
Věnováno rostak029. Protože gore. (Nebo aspoň pokus.)
---

Sotva zvuk Malfoyových slov dolehl k jejím uším, Hermiona sebou trhla. Pokoušet se mu však vytrhnout, tu snahu vzdala předem. Ještě to měla v čerstvé paměti, a ten dotyk jeho paže okolo jejího těla jako by jí to jen vrátil, všude tam, kde se jí dotýkal, cítila to lehké mravenčení.

Až pak jí došlo, co že to vlastně řekl.

„Okamžitě mě pusť, ty jeden," prudce sebou zaškubala ve snaze dostat se z jeho sevření.

„Ale no tak," zašklebil se Malfoy a naopak si ji jen přitáhl blíž, tak prudce, že dlaněmi dopadla na jeho hrudník. Přesto mu však v těsné blízkosti zůstala stát o pár chvil déle, než si jejich situace vyžadovala, než se opět, alespoň o těch pár centimetrů, které jí dovoloval, odtáhla. Sklonil se k jejímu uchu. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, že je tak vysoký?

„Přiznej si to. Líbí se ti to," zašeptal a Hermiona se chtě nechtě zatřásla, když jí na krk dopadl jeho horký dech, naskočila jí husí kůže.

„Pusť ji," zavrčel Ronald a napřáhl směrem ke dvojici nemilosrdně hůlku.

„Rone, ne!" vykřikla Hermiona, v hlase jí zaznívala panika. Přece na ně, na ni, nezaútočí!

„Správně, Weasley. Ne," ušklíbnul se provokativně Malfoy.

„Incendio," to kouzlo mu jen tiše splynulo ze rtů, mohla ho slyšet jen Hermiona, nikdo jiný.

„Aquamenti," zareagovala okamžitě, Ronaldovy vlasy téměř ještě ani nestačily vzplát, když mu na hlavu dopadly litry vody a celého ho zmáčely.

„Co to děláš? Ona je s nimi!" obvinila ji obratem Levandule, ječíc svým sopránem nejen na celé nádvoří, ale snad na celý hrad, prst natažený směrem k ní a Malfoyovi, jak se rozběhla k Ronaldovi, kterému na mokrém dláždění podjela noha a on se s ním seznámil blíže, než by chtěl. Na to konto se Pansy, též se sotva sesbíravší ze země po kouzlu Ginny, zlomyslně uchechtla.

No jistě. Hermioně splynula ze rtů neslušná nadávka, načež ucítila v Malfoyově hrudníku zabublat smích. On kouzlil potichu, ona nahlas. Jeho neslyšel nikdo, ji všichni. Nemohli postřehnout, a tedy ani pochopit, proč to udělala. Vskutku její čin musel působit, že drží se Zmijozelskými.

Ani si pořádně nestačila všimnout kdy, no když veškerou pozornost na sebe stahoval Ronald, Zmijozelští se s napřaženými hůlkami vyrovnali za jejich zády, Nebelvírští naopak na straně druhé. Hermiona s Malfoyem stáli na území nikoho.

„A co teď?" zašeptala tiše, aby ji mohl slyšet jen její věznitel.

Než však Malfoy stačil odpovědět či i jen cokoli udělat, na nádvoří se rázem ocitl někdo další.

„Co se to tu u všech čarodějů děje?" Všichni do jednoho se otočili na mluvčího. Profesorka McGonagallová se podmračeně rozhlédla po všech přítomných.

„Na tyhle vaše potyčky není nikdo zvědavý! Okamžitě se uklidněte. A vy, Malfoyi, pusťte Grangerovou! Grangerová, Potter, Brownová, Thomas, Weasley, Longbottom, Láskorádová a Weasleyová, ke mně do kabinetu. Okamžitě. A vy, Malfoyi, Parkinsonová, Zabini, Crabe a Goyle, ne aby vás napadlo někam chodit. S vámi si to vyřídím hned vzápětí." Profesorka mluvila rázně a nesmlouvavě, Nebelvírští ji bez mrknutí oka následovali. Hermiona ucítila, jak stisk kolem jejího pasu povolil. V témže okamžiku jí zmizela z ruky hůlka.