Děkuji, že jsi

VIII. Ruce a oči pryč

Adrien

Ležel jsem na gauči a pořád dokola si prohlížel papíry co mi dala modroočka, abych měl poznámky. Už jsem měl ty papíry prohlédnuté ze všech stran, její rukopis se mi vryl do paměti a každé slovo jsem uměl na nazpaměť.  A to jsem se ani nenutil do učení, jen jsem pořád přemýšlel o našem rozhovoru a pořád zíral na poznámky co mi dala. 

Tak moc jsem na ní chtěl zapůsobit, aby mohla být moje kamarádka. Dokonce jsem se snad poprvé v životě vrhl s chutí na přípravu do školy. Nevěděl jsem, kdy jí zase uvidím, ale chtěl jsem být na to setkání připraven a to i co se týče vědomostí.

Marinette

"Ten prevít..." udeřila jsem pěstí do zdi jednoho z domů.

"Marinette..." vyletěla Tikky z mé kabelky.

"Chápeš to, nejdřív chce, abych mu "lásku a věrnost přísahala" a pak tohle." udeřila jsem znovu až to cihla nevydržela a rozdrobila se na malé kousíčky, které spadly na chodník.

"Ublížíš si, přestaň." vletěla Tikky k mé ruce. Po kloubech mi  už tekla krev a já cítila bolest a úlevu.

"Nic mi neublíží víc než můj život." zhroutila jsem se na  špinavou zem a ukázala Tikky zprávu od Luky.

"Tak to je vážně zlé, přece na tebe nemůže takhle tlačit, když řekl, že si počká." povzdechla Tikky.

"Já jsem prostě uvízla v čase a točím se pořád dokola." ztekla mi po tváři slza.

"Zvládneme to jako všechno, v dnešní době máme tolik možností, jen musí přijít a správná chvíle na útěk." utěšovala mě.

"Útěk..." zašeptala jsem.

"Pojď doma ať ti to ošetříme." přitiskla se mi Tikky na tvář a já sebrala všechnu sílu na to se zvednout.

Doma jsem si ruku vydezinfikovala a obvázala.  V kuchyni jsem si sedla na barovou židličku a přemýšlela nad mým zoufalstvím a umírajícím srdcem. Nakonec jsem se zvedla a přinesla na kuchyňskou linku ingredience na pečení.

"Tikky, můžeš do kuchyně?" zakřičela jsem do prázdného bytu.

"Ano, Marinette." objevila se skoro okamžitě u mého obličeje.

"Já nechci přemýšlet nad tím, co se vymyslet nedá. Co kdyby jsem si upekly tvoje oblíbené čokoládové sušenky?" navrhla jsem.

"Marinette....jsi nejlepší." zapištěla Tikky a tak jsem začaly. Během toho jsem napsaly spolu i nějaké poznámky k smlouvě. 

U pečení jsem poslouchaly hudbu a dělaly různé taneční kreace. A když Tikky zpívala byla jsem totálně hotová. Byla moje nejlepší přítelkyně a já za ní byla vděčná Mistrovy Fu. Po celém bytě voněla čokoláda se špetkou vanilky. Byla to taková vůně jako na vánoce a obě jsem se nemohly dočkat až ochutnáme své dílo.  Na stůl jsem položila obrovskou misku ještě teplých sušenek, které jsem před chvilkou vytáhla z trouby. Ze skříňky jsem vytáhla dva talíře a na oba jsem položila jednu sušenku. 

"Už?" Tikky už se nemohla dočkat.

"Musíš ještě počkat, nebo se spálíš." smála jsem se a rozlomila sušenku, tak aby vychladla co nejrychleji. V tom někdo zaklepal na dveře. 

"Tikky schovej se." šeptala jsem a už otevírala dveře.

"Co tady děláš?" zařval Luko.

"Ehmm.....ahoj Luko." řekla jsem mile a snažila se přejít jeho chování.