BOJ vs BOJ ✔

31. Zábava

Elis

Ležím na zádech a sleduji bílý strop v naší ložnici. Nechce se mi vstávat a tak koukám do blba a vzpomínám na uplynulý měsíc a kousek. Ještě pořád se mi to zdá jako sen. Myslela jsem si, že z Vancouveru poletíme s celým týmem zpátky do New Yorku a vrátíme se k zaběhlému stereotypu našeho žití. Omyl. Sice jsme všichni spolu nasedli do jednoho letadla, ale vystoupili každý jinde. My se Sethem v Torontu, kde mě čekalo překvapení. Žádný luxusní hotel v centru, ale kousek za městem srub, s nádhernou verandou na břehu Ontarijského jezera. Doslova mi padla čelist, když jsem to viděla. Celý ten týden byl jako procházka rájem. Nepotřebovala jsem přepych, úplně mi stačil Seth, vůně lesa a pohled na jezero. A když mě ta moje hora svalů ve čtvrtek vytáhla do nedalekého baru, čekal tam na nás slavnostně vyzdobený box a já poprvé ochutnala atmosféru pravého amerického Valentýna. Ještě teď se mi z toho všeho točí hlava, tak jako při tanci, kdy jsme se spolu s ostatními zamilovanými vlnili uprostřed baru. Bohužel všechno jednou končí a tak se i náš první týden ve dvou přiblížil ke svému konci a nám se vůbec nechtělo odjížd...

„Elisa? Eli?" Probírá mě ze snění hlas Helen. Okamžitě vstávám a mířím ke dveřím.

„Helen, potřebuješ něco?"

„Volala Jilien, jestli s ní nechceš jet nakupovat. Nemůže se ti dovolat." Povídá pomalu Helen tak, abych jí rozuměla.

„Jil?" Vracím se zpátky k posteli, kde mám na nočním stolku položený telefon, abych při jeho vzetí do ruky zjistila, že je zcela vybitý. Pak se mi má někdo dovolat. Vytahuji ze šuplíku nabíječku a hned ho připojuji. Helen se vypařila a tak když mi po chviličce začne pípat jedno upozornění za druhým, můžu protáčet oči maximálně sama na sebe. Seth, Pete, Jilian, máma. Blázni, od kolika jsou vzhůru, že už toho stihli tolik? Každému odepíši krátkou zprávu, jen Jil raději volám. Snad už nebude pryč.

„Ne, tahle zelenkavá je daleko hezčí, než ta žlutá. Chceš, aby se na něj v létě lepili mušky?" Oponuji Jilieninu názoru při výběru bodýček.

„Kdybych věděla na sto procent, že to bude kluk, tak tu zelenou koupím, ale takhle... já nevím." Povzdychne si a já s ní. Moc daleko jsme se nedostaly a ztroskotaly na první položce jejího nákupního seznamu. Přesto to nevzdávám.

„Jil, vždyť je to jedno ne? Proč by holka nemohla mít zelenou a kluk žlutou. Nedělej z toho takovou vědu. Stejně to mají na sobě párkrát. Věř mi, mimina jsem měla v práci každý den." Beru obě bodýčka a házím je do košíku.

„Tak" mrknu na Jilien a obhlížím další kousky.

Během pár hodin, opravdu hodin, máme nakoupenou základní výbavičku plus nějakou kosmetiku. Jil se v tom trošku ztrácí, čeká první, ale já jako zkušená sice ne matka, ale dětská sestřička jsem velkou oporou a rádkyní. Když máme všechny tašky naskládané v autě, vyjíždíme po eskalátorech do posledního patra, kde usedáme k malému kulatému stolu na polo prosklenou terasu a užíváme prvního jarního sluníčka. Káva se zákuskem je jen taková třešnička na dortu dnešnímu dni. Je mi s Jil příjemně. Nevadí jí moje nedokonalá angličtina, přijde jí roztomilá a bere mě takovou, jaká jsem. A jak sama tvrdí, jsem konečně někdo normální.

Na cestě domů se ještě domlouváme na dalším setkání. To už snad bude Jil vědět, co nosí pod srdcem. Zatím na ní ten její drobeček jen ukazuje prdelku.

Když mě taxík vyhazuje před domem, nemůžu si nevšimnout velké dodávky, na jejímž boku se skví tučnými písmeny název ochranky. Nejdřív mě polívá horko a hlavou se mi míhají myšlenky na něco hrozného, ale když vidím kluky, kteří cosi stěhují z baráku, jsem o trochu klidnější.

„Co se tady děje?" Dávám Sethovi pusu, zmateně se dívajíc na to boží dopuštění, které tu je. Celá hala zastavěná krabicemi a na zemi leží několik kilometrů kabelů, do toho kluci a radostí hopsající Pluto.

„Vypověděl jsem ochrance smlouvu a tak se kluci stěhují."

„Aha a tohle?" Mávnu kol dokola.

„No, říkal jsem si, že když tu teď nikdo nebude, nechám udělat nový zabezpečení baráku." Chytá mě za pas a přitahuje k sobě. „Nechci, aby mi tě někdo ukradl, víš?"

„No, spíš to vypadá, jakoby jsi chtěl celý barák podminovat." Uchechtnu se, zatímco mu rukou zajíždím do vlasů. Palcem přejedu po hraně čelisti a rtům věnuji malinkou pusu. Ne že bych se před kluky styděla, ale jsem z celého odpoledne docela unavená.

„Jdu se převléct. Jil je hrozně nerozhodný člověk. Jsem zvědavá, jestli vůbec s Maxem vyberou nějaké jméno." Ušklíbnu se na Setha, dám další pusu a odcházím nahoru do ložnice.

Převlékám se do pohodlného domácího oblečení a vydávám se zpět za Sethem.

„Nepotřebujete nějak pomoct?"

„Ne, v pohodě, kluci to zvládnou." Mává rukou na kluky, kteří přitakávají.

„Dobře, tak já jdu vařit." Mizím v kuchyni, kde vytahuji potřebné suroviny na zeleninový salát. Dneska bez masa, to bude zítra. Slíbila jsem Petovi, že udělám knedlo vepřo zelo. Vlastně zhruba tak jednou do týdne mi Helen uvolní kuchyň a já vařím oběd. Většinou českou kuchyni, po které se Pete může umlátit a Sethovi moc zachutnala. Musí si teda potom dát dvojitý trénink, protože tvrdí, že je to moc tučný a sytý, ale nikdy se jí nevzdá. Takovou svíčkovou jí s dvanácti! No, tu bych mohla udělat příští středu. Už jsme jí dlouho neměli. Jdu ke stolu, beru lísteček a škrábu si poznámku, že na ní musím koupit maso. Objevila jsem, teda s pomocí Helen, jednoho prima řezníka, který mi vždycky nechá maso takové, jaké chci. Jinak bych musela kupit v supermarketu to balené a to prostě není ono. Čerstvé je čerstvé.

„Zbude i pro mě?" Omotávají se mi kolem pasu ruce a já přestávám s krájením papriky. I s nožem se otáčím v Sethovo sevření a pohled do jeho očí mě zase odzbrojuje. Proč se musí vždycky koukat jako Pluto, když něco provede? Jsou oba stejní. Ne nadarmo se říká, jaký páníček, takový pes. Tady to platí stoprocentně.

„Hm, když na mě budeš hodnej, tak třeba i zbude?"

„A co by si přála moje princezna?" Hladí mě po zádech, zatímco jeho oči sledují ty moje.

„Namasírovat záda. Bolí a moc." Naoko zakňourám.

„Jak si přeješ, lásko." Nakloní se ke mně, líbne na tvář a do ucha potichoučku zašeptá. „Ale nevím, jestli vydržím jen u těch zad."