BOJ vs BOJ ✔

32. Nákup

Seth

Do bazénu nakonec jezdíme sami. Je to příjemné odreagování po celém tom fyzickém úsilí z celého tréninku. A ač jsem se mohl rochnit v bazénu doma, Max ho domluvil v jednom menším sportovním centru. Ani mi to nevadí. Máme ho sami pro sebe, vždycky od šesti do osmi večer. Na cestě zpátky se většinou zastavíme v baru na energiťáku a na nákupu, jelikož je Pete kolikrát jak převlečená ženská. To je tak, když se chlap dá na dráhu výživáře. V obchodě s potravinami je jako doma a o všem všechno ví. Jediná nevýhoda nakupování s ním je, že si nemůžu do vozíku hodit nic pro sebe. Okamžitě mi to vyhodí a dostanu několikaminutovou přednášku, proč si tohle nemůžu dovolit a co si mám dát jako náhradu. Ale jedli jste někdy náhrady svých oblíbených jídel a mlsek? Stojí to za starou belu, to vám povím. Ještě že Elis doma vaří tu její českou kuchyni, která mi tak chutná. Vždycky se nepozorovaně přikradu do kuchyně a ochutnávám. Eli teda říká, že užírám, ale já to řadím do skupiny ochutnávání.

„Pete, dneska s tebou nepůjdu, musím si něco zařídit vedle." Otáčím se k němu po vstupu do nákupáku. Vidím ho tak napůl, jelikož mi kapuce překrývá jednu stranu obličeje, přesto zaznamenávám jeho zamračený výraz.

„Co potřebuješ? Třeba bych ti mohl pomoct." Zastavuje na místě.

„Ne, to je dobrý. Běž, sejdeme se tady." Mávám rukou. Od té doby co u sebe nemám ochranku, se cítím volně a chci si to taky užívat. Jenže Pete je jako ocásek, který vám někdo přilepil vteřinovým lepidlem k zadku. Nehne se ode mě ani na krok. Venku. Doma mu nemilosrdně zabouchnu dveře před očima. Tam to patří mě a Elis a nenechám se omezovat. Samozřejmě si z toho kolikrát děláme legraci, ale momentálně Pete nikoho nemá, tak by byl nejraději od rána do večera u nás a oblboval Elis českejma žvástama. Ona se potom pořád směje a já nevím čemu. Žárlím? Asi ano.

„No tak dobře, ale buď opatrnej Sethe."

„Jasně mami!" Plácnu ho po rameni a jdu si za svým. Klidně bych ho vzal sebou, možná i rád, ale vím, jaká to je slepičí prdelka a že poví i to, co neví. A já chci udělat něco, nad čím jsem poslední dobou přemýšlel snad každičký den. Chci Elis požádat o ruku. Možná je to brzy, ale já cítím, že je ta pravá, tak na co ztrácet čas. Moje kroky tedy vedou do klenotnictví. Mile se z pod kapuce usměji na mladinkou prodavačku a hned jí sděluji svůj úmysl. Doufám, že mě nepozná a nevykváká to do médií. Než se porozhlédnu kolem sebe, jestli mě přece jenom někdo nezaregistroval, mám na pultu vyskládaných několik plat různých prstenů. Přejíždím očima každé plato zvlášť a několik jich dám na stranu hned, protože tam není nic, co by se mi líbilo, nebo obsahují stříbro. Musí mi něco padnout do oka. Elis nemá moc ráda kudrlinky, takže budu hledat něco obyčejnějšího. Jak jednou sama řekla, v jednoduchosti je krása. A má naprostou pravdu. Jenže, zase ona sama je výjimečná, takže jsem ze všech svých požadavků a představ pořádně zmatený. Nechci klasiku, chci, aby to byl prstýnek neobvyklý, vyjadřující moje city a úmysly. Je to náročnější, než jsem si myslel.

„Můžu vám nějak pomoci?" Ptá se mě prodavačka, jenže já si jen povzdychnu. Na její tváři se okamžitě vykouzlí chápající úsměv.

„Nevím který. Chci něco originálního, výjimečného, pro originální a výjimečnou ženu, kterou chci na celý zbytek života."

„Co tyhle?" Ukáže na jednu řadu v platíčku, které jsem schoval až dospodu. Jsou tam prstýnky, na kterých je vyobrazené infinity.

„Není to moc ohrané?" Beru je postupně do prstů a prohlížím. Tak dva tři by se mi i líbili.

„Ne, jsou neobyčejné a popravdě si je dovolí koupit málo kdo." Odpoví s úsměvem a jeden z prstenů si navlékne na prst. „Vidíte? Vypadá nádherně."

Uchopím její ruku do té své a různě s ní natáčím. Má pravdu, opravdu na prstě vypadá nádherně.

„Můžete zkusit tenhle prosím?" Ukazuji na ten, co se líbí mě a ona si ho na prstě hned vymění.

„Ten je nádherný. Určitě by se jí líbil."

„Jo, to je on." Usměju se na ní a už tahám z kapsy peněženku.

„Beru ho a prosím i krabičku."

„Tak co, máš, co jsi potřeboval?" Měří si mě Pete pohledem, když se blížím k lavičce, na které na mě čeká.

„Jasně."

„No, já že nevidím žádnou tašku." Sjede mě pohledem od shora dolů a zase nazpět, než pochopí, že opravdu žádnou nemám.

„Mám všechno, co jsem potřeboval." Zakoulím očima, což stejně nemohl přes kousek kapuce vidět.

„Máš jo? A mám hádat, co to je, nebo mi to řekneš sám?" Vstává, bere svůj nákup a my se konečně můžeme vydat k autu.

„Musíš pořád všechno vědět?"

„Hm... jo. Protože jsi vycházel z klenotnictví, to co jsi koupil není vidět, takže mám podezření, že se tady někdo chystá udělat dost vážný krok ve svém životě. A to by se svýmu kamarádu mělo oznamovat jako prvnímu nemyslíš?" Zastavuje u auta a kouká na mě přes střechu.

„Kupoval jsem hodinky." Plácnu první, co mě napadne, zašklebím se na něj a sedám na místo spolujezdce. Než stačí Pete naházet na zadní sedačky tašky, jsem připoutaný a tiše se směju jeho naštvaným průpovídkám.

„To ti tak budu věřit. Hodinky! To myslíš vážně Sethe? Není to náhodou zásnubák pro Elišku?" Nastartuje, zařadí, ale stále zůstává stát na místě.

„Víš, že jsi nejzvědavější člověk, co znám? Kam se na tebe hrabe celý FBI." Natáčím se jeho směrem, ale to už vytahuji z kapsy mikiny ruku, v které držím jako největší poklad krabičku s prstýnkem. Natáhnu jí k němu a Pete si jí opatrně převezme. Otevře, jako by tam měla být bomba, poté se na mě podívá a vážně pronese: „Ano."

„Vole!" chci mu vytrhnout krabičku z ruky, ale nepouští jí.

„Počkej, ještě jsem se nepodíval." Vytahuje prstýnek a prohlíží si ho ze všech stran.

„Hm, je krásný, ten se bude Eli líbit." Uznale pokyvuje a po chvíli nevěřícně dodá. „Takže ty se budeš ženit."

„Pokud řekne ano, tak jo." Ukládám prstýnek do krabičky a tu zase do kapsy, kde jednu ruku nechávám pro jistotu na ní.

„Půjdeš mi doufám za svědka?"

„To si nemůžu nechat ujít!" Bouchá mě pěstí do ramene a konečně vyjíždí ven.