Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

Epilog - Mackenzie

Život se mi potom zásadně změnil, i když jsem se nemohla ubránit myšlenkám, zda jsem udělala dobře. Aaron mi volal jen jednou, v den, kdy jsme měli jet na líbánky. Nedokázala jsem se s ním bavit a proto jakmile se ozval jeho hlas, zavěsila jsem. A poprosila rodiče, aby se postarali o jeho věci a taky o byt v Seattle.

*

Je to už sedm let, ale pamatuju si to jako včera. Nějakou dobu jsem potom bydlela v Olympii, jenže srdce mě táhlo zpět do Aberdeenu. A tam jsem poznala jeho.

„Zee, jak jsi na tom?" volá na mě můj vyvolený, sotva uslyším bouchnout dveře pracovny, a tím mě vytrhne ze vzpomínek.

„Víš, že ani náhodou neřeknu, že už je to hotové," zavolám na zpět, „nikdy to není dost dobré."

„Ale prosím tě, ty perfektcionalistko," zasměje se Charlie a vejde za mnou do místnosti. Obejme mě zezadu a políbí na šíji, zatímco já rozděluju návrhy komiksů na hromádky, abych se v tom zítra vyznala. Jeho dlouhé hnědé vlasy mě zašimrají na krku, a když mi položí ruku na rostoucí bříško, blaženě vydechnu.

„A jak se má moje fazolka?"

„Kdoví," pokrčím rameny, „doufám, že dobře." Má se nám narodit syn a já nemohla jinak – bude se jmenovat Kurt. Často se mi po něm zasteskne, ale ani se nesnažím s ním spojit. Jednoduše to nelze, protože to dokázal. Splnil si své sny, zpívá a zná ho celý svět. Paradoxně Kurta poslední dobou vídám častěji než za posledních osm let, Nirvana je v televizi každou chvíli. Pokaždé ustanu v činnosti, ať je jakákoliv, a pozorně svého bývalého nejlepšího kamaráda sleduju. Vypadá šťastně, jenže jeho oči... Říkají úplně jiný příběh. Vždycky to bezpečně rozpoznám a je to jako kdyby se čas vrátil zpět, a já zase stojím proti tomu rozcuchanému Umělci, který právě zjistil, že se jeho rodiče budou rozvádět.

Zatřesu hlavou, snad jako bych mohla tyhle a podobné myšlenky jen tak vytřepat a zaměřím se na Charlieho.

„Ještě všechno vypnu a můžeme jít." Nadšeně mi stiskne ruku.

„Dobře, tak já zatím donesu tašku do auta, ať se s tím netaháš."

„Jsi naprosto úžasný," zhodnotím a otočím se k televizi, kterou mám neustále zapnutou. Při práci mi dělá zvukovou kulisu, přestože je často její hlasitost snížená skoro na minimum. Pro hodně lidí je to nepochopitelné, ale mně to pomáhá přemýšlet. Málem už stisknu tlačítko, když v tom se zarazím. Ukazují zrovna Kurtovu fotku, ale výraz hlasatelky mě zmate. Rychle to dám nahlas.

„-smutnou zprávu, že dnes, 5. 4. 1994, byl v zahradním domku ve svém domě v Seattle nalezen frontman kapely Nirvana, Kurt Cobain. Přivolaní lékaři mohli pouze konstatovat-" Víc neslyším. Nechci. To nemůže být pravda! Pod tíhou toho, co jsem teď dozvěděla, zavrávorám a malátně se odpotácím k malé pohovce v rohu. Potřebuju chvíli na vzpamatování se.

V téhle pozici mě, za minutu či za hodinu, co já vím, to momentálně není důležité, najde Charlie.

„Lásko!" Vrhne se ihned ke mně. „Co se stalo? Bolí tě něco?" Přinutím se k němu zvednout své zarudlé oči.

„Nic mi není, ale..." zajíknu se, „Kurt je mrtvý." Na moment se zatváří nechápavě, ale když jeho pohled zabloudí ke stále jdoucím zprávám, dojde mu to. Blonďákova hudba se mu zalíbila, jakmile jsme spolu začali chodit, a tak jsme se na všechny rozhovory Nirvany a záznamy jejich koncertů dívali společně. Skloní se a pevně mě obejme a já se mu schoulím do náruče.

„Nemůžu tomu uvěřit," šeptám celou cestu domů a jediné na co se zmůžu, je zírání do prázdna.

*

Jemné tóny mně neznámé skladby jen zdůrazňují dusivé ticho tohoto obřadu. Stojíme úplně vzadu, co nejdál od mahagonové rakve. Slzy mi neslyšně tečou po tvářích a děkuju Bohu, že nemusím být v první řadě vedle jeho rodiny, i přestože mě Kim významným pohledem zvala, abych se k nim připojila. Jenže, to bych nezvládla, vím to.

Po minutě ticha před nás předstoupí Courtney, Kurtova manželka. Vypadá naprosto zničeně a něco žmoulá v dlaních. Až když začne číst, pochopím, že je to jeho dopis na rozloučenou. S neskutečnou bolestí v srdci křečovitě svírám přítelovu ruku a každé jedno slovo se mi zaryje hluboko pod kůži.

„Mír, lásku a porozumění," zazní zrovna z jejích úst a já najednou získám neodbytný pocit, že je to vzkaz pro mě. Moji rodiče totiž tohle moc rádi říkali a Kurt to úsloví naprosto miloval.

Miloval.

„Mír, lásku a porozumění," zopakuji po ní tiše, sklopím hlavu a zařadím se na konec pohřebního průvodu.