Hockey Girl || Harry Styles (CZ)

9. DÍL

Začal nový týden školy. Momentálně sedím na střídačce a čekám, až začne trénink. Mezitím si oblepuju hokejku páskou. Vedle mě se posadí Ashton.

„Nazdar, tak jak jsi přežila cestu zpátky v jednom autě se Stylesem?“‘ uchechtne se. Já jen protočím očima a jeho otázku ignoruju.

„Jak se tak na tebe dívám, nešlo to asi moc dobře, co?“ Směje se.

„To je fuk. Nechci se o tom bavit,“ zamručím. Když oblepím hokejku, vstanu.

„Jasně, chápu. Jdeme se rozbruslit, ne?“ Změní téma a já jsem za to ráda.

Společně se začneme rozbruslovat. Mezitím dorazí zbytek týmu a nakonec i trenér.

Po náročném tréninku se s Ashtonem zdržíme na střídačce. Když už jsou všichni pryč, otočím se na něj.

„Chci zajít za trenérem a zeptat se ho na místo kapitána,“ vyhrknu a Ashtonovi se na tváři objeví ďábelský úsměv.

„To je ta holka, s kterou jsem se seznámil!“ řekne nadšeně a já se musím uchechtnout.

„Hned jak se převléknu, zajdu k němu do kabinetu. Nevím ale jak se zeptat,“ odmlčím se a začnu nad tím uvažovat.

„Prostě tam vtrhni a řekni, že máš zájem o místo kapitána. No, možná bych ještě těsně před tím vtrhnutím zaklepal. Nikdy nevíš, co zrovna bude dělat,“ zasměje se a já ho praštím do helmy. Ta představa mě ale rozesměje.

„Nikomu ani slovo, jasné?“ pohrozím mu, a když přikývne, odejdeme každý do své šatny.

Jakmile jsem převlečená a umytá, vydám se i s velkou taškou a hokejkou v ruce k trenérovu kabinetu. Zhluboka se nadechnu a zaklepu dost nahlas, aby to slyšel.

„Dále!“ zahuláká a já otevřu dveře. Nervózně se zhoupnu na patách.

„Trenére? Chtěla jsem se na něco zeptat,“ začnu a on na mě kouká se zvednutým obočím.

„Na co? Mluv rychleji. Nemám na to celý večer,“ vyhrkne a já na sucho polknu.

„Ehm, já se chtěla zeptat,“ odmlčím se a v hlavě si formuluji smysluplné věty, „jestli je nějaká možnost změny kapitána,“ vyhrknu nakonec bez rozmyšlení. Trenér se jen uchechtne.

„Jak to myslíš?“ ptá se.

„No, jestli je nějaká možnost, že by byl kapitánem někdo jiný než Harry,“ sklopím pohled. Sakra jak já jsem z tady toho rozhovoru nervózní. Začínají se mi potit dlaně. Mám strach, že mě trenér pošle do háje.

„Někdo jiný? Tím myslíš sebe?“

„Ehm, no… já… jo,“ vydechnu nakonec a pomalu se na něj podívám. Vypadá, že nad něčím uvažuje.

„No nějaká šance tu je. Ale musela by s tím souhlasit i většina týmu. Nezáleží to jen na mně,“ vysvětlí a já chápavě přikývnu.

„Jasně, to naprosto chápu,“ řeknu jen.

„Nech mě si to promyslet, co s tím uděláme. Na některém z dalších tréninků to oznámím,“ řekne nakonec a já spokojeně přikývnu.

„A můžu mít ještě jednu prosbu?“ zeptám se opatrně.

„Jakou?“

„Mohl byste prozatím držet v tajnosti, že bych chtěla být tím kapitánem já. Však víte. Oni jsou kluci a já holka. Myslí si, že nejsem dost dobrá,“ oznámím mu.

„Tak fajn. Zkus je na prvním zápase, který bude v pátek přesvědčit, že jsi fakt dobrá. Já si myslím, že jsi. Na trénincích jsi lepší jak polovina těch chlapů,“ uchechtne se a já s ním.

„Dobře, moc vám děkuju.“ S těmito slovy opustím kabinet a vydám se ke svému autu.

Venku už je tma a chladno. Všimnu si postavy u mého auta. Když přijdu blíž, poznám Harryho. Automaticky protočím očima. Dojdu ke kufru a následně do něj dám tašku a hokejku. Harryho ignoruju.

„Beth, můžeme si promluvit?“ zeptá se opatrně.

„Není o čem,“ odseknu a nastoupím do auta. Když si myslím, že jsem se ho zbavila, otevřou se dveře spolujezdce a Harry nastoupí.

„Co děláš?“ vyhrknu a otráveně se na něj podívám. Opravdu nemám náladu se s ním bavit.

„Prostě mě jenom poslouchej, jo?“ začne a já dál mlčím.

„Můžeš se na mě aspoň dívat, když s tebou mluvím? Stačí, že na tréninku jsi dělala, že neexistuju,“ řekne zklamaně.

„A ráda bych v tom pokračovala. Tak si vystup, ať můžu jet domů.“ Nepřestávám se dívat před sebe. Slyším, jak si Harry povzdechne.

„Omlouvám se, že jsem byl minule tak nepříjemný. Ale prostě mě to jenom všechno strašně naštvalo. Zuřil jsem,“ vysvětlí.

„Tak by ses měl naučit svůj vztek kontrolovat,“ odseknu. Nechci řešit, co se stalo minule. Prostě se to stalo a tečka. Ať mě nechá na pokoji.

„Snažím se. Ale ty mi to nijak neusnadňuješ.“ Když se na něj otočím, vidím, jak se pousměje.

„Prostě už mě nechej odjet,“ povzdechnu si.

„Vystoupím, ale až mi odpustíš,“ řekne a já na něj zvednu obočí.

„Fajn, odpouštím ti. Spokojený?“ vyhrknu ze sebe.

„Myslíš to vážně?“ zeptá se podezíravě. Myslím to vážně? Sama nevím. Ale asi ano. Sama vím, jak je strašné někoho prosit o odpuštění.

„Jo, myslím,“ řeknu už s klidem. Po tomhle se zářivě usměje a opustí mé auto. Ještě na mě mávne. Já mu mávnutí oplatím. Potom konečně opustím školní parkoviště.

-------------------------------------------------

Když už ležím v posteli a jen poslouchám písničky, mi zazvoní mobil.

„Čau Ashi, co se děje?“ zeptám se.

„Chtěl jsem se zeptat, jak to šlo u trenéra. Promiň, jestli jsem tě vzbudil,“ vyhrkne nedočkavě.

„Nevzbudil, ale to jsi nemohl počkat do zítřka?“ Zívnu. Po tak náročném tréninku jsem neskutečně unavená.

„Nemohlo!“ skoro vykřikne a já se nad tou reakcí jen zasměju.

„Řekl, že o tom popřemýšlí. Více informací se dozvíme až na tréninku. Ale nikomu o tom neříkej. Trenéra jsem taky poprosila, ať před ostatními neříká, že mám zájem o pozici kapitána,“ vysvětlím.

„To bude super! Jasně, nikomu to neřeknu. Už tě nechám spát. Tak zítra. Měj se,“ rozloučí se a přeruší náš hovor.

Odložím mobil na noční stolek a zachumlám se do peřin.

Chci být kapitánka. A udělám pro to všechno.

Poznámka autorky:

Bože, to je tak nechutně krátký díl až to bolí. Ale nějak nestíhám. Byla jsem týden ze třídou v Praze a proto tak dlouho nepřibyl nový díl. Moc se omlouvám :(