BOJ vs BOJ ✔

33. Malý Maddox

Seth

Několikrát jsem tu tmavě modrou sametovou krabičku otevřel a zavřel. Musel jsem. Prsten se mi líbil a já už se těšil, až ho budu moct Elis navléknout na prst. Dokonce jsem i vybíral datum v kalendáři, jakoby na tom záleželo. Nezáleželo, přesto jsem si vybral datum, které se mi líbilo. Osmnáctého června mi přišlo dokonalé. A čím víc se ten den blíží, tím víc jsem nervózní, že se něco pokazí.

„Eli, kde jsi?" Nakláním se do schodů a volám nahoru. Mám rezervaci na půl jednou a už je nejvyšší čas vyrazit. Taxík troubil celkem třikrát a Eli stále nikde.

„Eli!"

„Jo, vždyť už letím." Slyším neuvěřitelnou rychlostí klapat podpatky a pak se kolem mě prožene Elis jako ohnivá čára. Mám co dělat, abych jí vůbec zaregistroval. Párkrát zamrkám, a když jsem si jist, že se mi to nezdálo a ona opravdu prošla, nebo spíš proletěla ven, zamykám dveře a jdu si sednout do taxíku vedle ní. Až teď mám možnost se podívat, jak moc jí to sluší. Vypasované květinové šaty, které mají tak zajímavě nařasený výstřih, že mi můžou oči vypadnout, jsou jak dělané pro dnešní den. Eli si sice myslí, že máme stůl zamluvený jen tak, jelikož jsme si zvykli jednou v měsíci chodit na ‚lepší' jídlo a tenhle jsme ještě nebyli. Jenže se plete. Můj plán je totiž zcela jiný. Jídlo bude, to ano a věřím, že si zase pochutnáme jako minule, ale potom nastane ta chvíle, na kterou se moc těším, ale zároveň mě přepadá strach. Mají to takhle všichni ‚žadači' o ruku? Taky se v nich pere ta nejistota s odhodláním?

„Sethe, jsi nějaký zamlklý." Hladí mě Eli po noze.

„To proto, že jsi mi těmi šaty vyrazila dech zlato. Neuvěřitelně ti sluší." Natahuji se blíž k ní k polibku.

„Jdi ty, vždyť jsou úplně normální." Zamumlá mi do úst, ale matně vidím, jak se začervenala. Chytám její ruku do té své a zbytek cesty mlčíme s úsměvem na tvářích.

V restauraci se nás ujímá mladík u vchodu, který hlídá všechny rezervace a odvádí nás ke stolu pro dva, jenž je skrytý před zraky ostatních. Odsouvám Eli židli, čekám, až se usadí a poté si jdu sednout naproti ní. Jídlo už jsem objednal předem, takže teď jen počkáme, až nám ho donesou.

Zkontroluji sametovou krabičku v kapse saka a ruku pokládám na tu Elisinu, která leží na stole.

„Ozvala se ti už máma?" Nadhazuji neutrální téma, abych se náhodou neprokecnul dřív, než chci.

„Jo, pozdravuje a moc se těší, až tě pozná. Mají teď v práci hrozný frmol a však víš, o jejím šéfovi jsem ti už říkala." Protočí pobaveně oči.

„Jo, říkala, na to se nedá zapomenout." Kývnu hlavou a musím se usmát. Takovýho magora bych za šéfa teda nechtěl. Já bych vlastně nechtěl žádnýho šéfa. Vyhovuje mi to tak, jak to mám.

Během pár vteřinek máme před sebou lahodně vypadající krmi a tak pouštím její ruku. Ubrousek si skládám do klína, beru příbor a dávám se do jídla. V hlavě se mi ale při žvýkání zase aktivují buňky které se těší a ty, které se bojí. Snažím se zjistit, které jsou v převaze, jenže bude to tak fifty, fifty. Což zase není tak špatné. Aspoň se nemusím nervovat ještě víc. Polykám poslední sousto, utírám si pusu a upíjím vody, kterou zase pokládám na stůl. Elis také dojedla a tak nám můžou hned přinést dezert. Taková malá sladká předtečka. Nebo také něco na obalení nervů. To bude možná příhodnější označení. Elis se na mě usmívá, občas prohodí pár slov a já jsem jako ve snu. Fascinovaně na ní hledím, zatím co moje pravá ruka automaticky nabírá po kouskách dezertu a jednotlivá sousta přemisťuje z talířku rovnou do mé pusy. Je to nějaká novinka se slaným karamelem a je fakticky výborná. A ač se snažím nabírat ony sousta co nejmenší, netrvá dlouho a dezert je minulostí. V mžiku nám jsou talířky odneseny a já tak mám prostor pro to, co je mým hlavním záměrem. Naposledy se zhluboka nedechuji, na jazyku už mám jakési první slovo, když se z Elisiny kabelky ozývá drnčivý zvuk. Mávne na mě rukou, abych jako nezapomněl, co jí chci říct a loví telefon kdesi na dně.