BOJ vs BOJ ✔

34. Práce a Pete

Elis

Jil a malý Maddox jsou v pořádku doma, kam je chodím navštěvovat, téměř každý den. A doktor Levor, poté co mi ještě u něj na klinice sklonil několik poklon, že beze mě by tu ani jeden nebyli, si mě dnes pozval k sobě, s jistou nabídkou. Tuším, že se to bude týkat práce a byla bych za to moc ráda. Za každou minutku, kterou bych mohla strávit v prostředí, kde jsem byla zvyklá, protože práci dětské sestry jsem milovala a miluji stále.

A tak právě sedím v taxíku a jedu s Petem na kliniku. Vzala jsem ho pro jistotu s sebou. Stále si nejsem ve spoustě věcí v angličtině jistá, tak ať rozumím úplně všemu.

„Rád vás vidím Elis" vítá mě s napřaženou rukou doktor Levor ve své kanceláři. Pozdravím se s ním, vysvětlím, proč nepřicházím sama a usedám do nabízeného křesla. Pete sedá vedle mě a oba s napětím očekáváme, co mi bude nabídnuto. Jenže jsem asi hodně netrpělivá a natěšená z možné práce, jelikož první, co je mi nabídnuto je káva, voda, čaj. Nebo něco ostřejšího. Volím kávu. Troška povzbuzení se vždycky hodí. O chvilku později, kdy si povídáme o běžných věcech je naše objednávka doručena a když se Levorova sekretářka odporoučí za dveře, můžeme začít. Přejedu si nervózně ruce a raději je nechávám položené v klíně, kde na ně není tolik vidět.

„Slečno Dokupil" usměje se na mě doktor a mě je v tu chvíli jedno, že moje příjmení ochudil o kulaté ‚o'.  „Moc jste mě zaujala vaší šikovností, zručností a pohotovou reakcí na danou situaci. Říkám to nerad, ale v tu chvíli jsem tam byl zbytečný. S potřebným vybavením, které vám poskytla záchranná služba jste si vedla jako profesionálka. Takže..." Vydechne a na chvíli se odmlčí. „Bylo to ode mě drzé, ale zjišťoval jsem si, kdo jste. Pracovně samozřejmě. A to co jsem zjistil, mě nevýslovně potěšilo. Váš bývalý zaměstnavatel na vás pěl jen samé pochvalné ódy a ještě teď ho mrzelo, že jste se rozhodla odejít. Také jsem zjistil, že jste studovala dva roky medicínu, ale odešla jste, proč?"

Zavrtím se trošku v křesle. Je hezké všechno to, co říká. Ani mi nevadí, že si mě proklepl, nemám co skrývat, ale co mu mám říct na jeho otázku. Nebudu mu tady přece vysvětlovat, že od nás odešel táta a ani několik prací a brigád, na které jsme s mámou a ségrou chodily, nás nezachránilo. Ještě když se ukázaly dluhy, které jsme musely splácet, jelikož je ten hajzl napsal na mámu.

„No... finanční problémy." Povzdechnu si a jsem ráda, za jednoduchou formulaci, v které je shrnuto všechno podstatné. Bylo to kvůli penězům.

„To mě mrzí, byla byste výborná lékařka. Věřte mi, mám na to čuch."

Smutně pokrčím rameny a oči přesouvám na ruce v klíně. Jo, asi byla a moc by mě to bavilo. Prolétne mi hlavou.

„Nicméně, jsem se rozhodl a moc rád, že pokud budete chtít, a já doufám, že ano" natahuje tu větu jako šňůru na prádlo, ještě když se na chvilku odmlčí, aby tomu dodal napětí. „Nabízím vám práci." Vypadne z něj konečně. „Vím, že jste cizinka, nemáte naše oprávnění, ale moji právníci zjišťovali možnosti a nějaké tu jsou. Pokud budete mít zájem, mile rád vám vyjdu ve všem vstříc." Usměje se a konečně se opírá o opěradlo svého mohutného černého křesla. Já natáčím hlavu k Petovi a v češtině, tak aby nám nebylo rozumět, s ním prohodím pár slov, zda jsem rozuměla správně, že mi nabízí práci. Pete jen roztáhne rty do pobaveného úsměvu a všechno potvrdí.

Sedíme tu zhruba ještě hodinu a probíráme všechny možnosti. Na nabídku jsem samozřejmě kývla a už se nemůžu dočkat, až budu pracovat. Já vím, jsem blázen, každý druhý by si doma lebedil, ale já se prostě nudím. Ne vždy, ale nudím. Musím něco dělat, a pokud budu moct dělat to, co znám a umím, budu spokojená.