Óda na ranní Brno

Óda na Brno

Jaký to krásný pohled na ranní město.
Pokud jste někdy byli ve městě, a k tomu ve městě ráno, určitě víte, že se nedá definovat jako krása krás. Ba krása, mnozí by jej tím spíš popsali docela jinými slovy. A proto o tomto absolutně triviálním úkazu chci zrovna dneska psát-protože jsem našla něco, o co se chci podělit. Dá se říci, že jsem tak trochu našla krásu v ošklivosti.

Pojďte se se mnou projít ranním Brnem. Je tak 8.43, a obloha je zatažená jak sprchovej kout vaší babičky. Nad ulicemi se drží vrstva mastnýho smogu a přiklápí je iluzí bezpečnosti. Iluzí domova. 
A konečně lidé, zatímco se vaše nohy sunou prapodivným střídavým pohybem kupředu ve výletním kroku, dělají to tak nohy stovky dalších vašeho druhu. Tedy pokud se identifikujete jako lidé. A co asi tak člověka vůbec může zajímat na takových šedivých lidech? Pozorujte ty obličeje. Ano, je ráno. Ne zas tak brzké ráno, to však ale nezabrání očím vašich kolegů, aby zůstaly slepené i za chůze. A ty obličeje jsou prázdné, ztuhlé, stejně jako vaše ústa ani tyhlety se nezkroutí do výraznějších grimas-k čemu taky? Myslí si, že jsou neviditelní. Že je nikdo nevidí. A i když máte třeba, tak jako já, hlavu oranžovou jako zvýrazňovač, nemyslete si, že s tím zrovna v Brně vzbudíte nějaký rozruch. A stejně tak párek gayů neudělal, držíce se za ruce, absolutně žádné vlny. Já si všimla. Ale to oni nevědí. Jsou neviditelní. 
A co víc. Každý tu funguje na jakéhosi autopilota. Kompletně bez emocí, jako by očekávali každý pohyb města. Vždyť je to jejich město. 
Tihle lidé žijí v naprosté symbióze s okolním světem. Jsou to důchodkyně, které na poslední chvíli volným krokem vycházejí z kolejiště projíždějící šaliny. Je to řada manažerek středního věku, ostražitě se vyhýbající notoricky známému oplzlému bezdomovci, aby si od něj nemusely koupit časopis. Jsou to po České se motající dodávky, kroužící obratně mezi lidmi, kteří, aniž by zvedli hlavy, o krok ustoupí z dosahu kol. Otrávení zásobáci, co ospale mžourají do prázdna, zatímco z těch dodávek vynášej přepravky. A kolem přepravek se motaj telefonující byznysmeni, co si s cigárkem přišli očistit polobotky o schodek jednoho z obchodů. Brigádníci, hulící pak na těch schodcích squatujou a povídaj si o tom, jak "Ty vole, prostě takle brzo by mě nevytáhli ani na funus, včera to ale byla pořádná pařba". A pak taky dělníci, opravdu uchvacující podívaná. Pohybujou se na tom lešení za zelenou síťkou jako borci-každý krok už tam udělali tak stokrát, ví, kde to vrzne, kde to skřípne, a kde mají položit ty kýble, co Pepa právě po kladce vytáh. Sebevědomí těch činností já jako věčný chaotik obdivuju. Je to matka tlačící kočárek, a zatímco s ním krouží překážkovou dráhou Masaryčky, píše esemesku "Jirko, máme doma rohlíky?". A zatímco takhle směřuje s tím ošoupaným kočárem ke Zlevněnce, dítě usazené v něm málem vypadne. Vyvalená modrá kukadla, našpulené dětské rtíky špinavé ještě od přesnídávky drkotají, jak se kola kočárku třesou na kočičích hlavách. A to děcko se nemůže vynadívat, vyklání hlavu a pozoruje všechno, všecičko co může. Ach bože, ten svět, vysoký stavby, a každá je jiná, stará secese vedle nově omýtnutýho nákupáku s velkým tučným logem, vedle něho jen pár metrů strop drží gigantické kamenné sochy, a pokaždé vypadají úplně stejně unaveně. Mrtvý vedle živýho. Ten kontrast baráků mi připomíná kontrast realitních makléřů v sáčkách, kteří chodí po stejném chodníku jako bosí bezdomovci, co si igelitkou z Billy přikrývaj pahýl, aby jim nebyla zima. Stovky různých lidí, a stovky různých světů uvnitř hlav těch lidí, vakua, bubliny myšlenek, co nevidí město, ale jenom cestu někam jinam. 
Chodící příběhy.
A to děcko kouká z kočáru a tohle všechno vidí, a jako jediná živá bytost si toho města opravdu všimne. Každý detail, každý ruch, každý krok. Ale nepotrvá to dlouho. Dítě vyroste a bude z něj zas jen nějaký dospělý, jeden z davu, další, co nezvedne hlavu nahoru do stropu světa. 
Ale co už. Co bychom zvedali hlavu. Jsme to co jsme, jsme lidi, co už se mnohdy nedokážou dívat na starý věci, jako bychom je viděli prvně. Ono by to mnohdy přineslo do světa o hodně víc radosti. 
Tak zvedněme hlavu. Občas. Připomeňme si, jaké to je, dívat se na svět, abychom ho skutečně viděli. Vždyť my taky ko-existujem.

A všichni jsme Brno.