V zajetí slov

04

Tom již chodil do školy sám. Cestu ostatně znal již před samotným začátkem jeho studia a nebylo to daleko. Jen ulicí na náměstí a následně o jeden blok dál. 

Dnes vešel do třídy o půl hodiny dříve, než bylo nutné. Třída byla prázdná, přesto v poslední lavici nalevo seděla Agatha. Napadlo ho, jak brzy by musel přijít, aby tady ještě nebyla? Nakonec zanechal uvažování o zítřejším ještě posunutějším budíku a jednoduše se smířil s faktem, že Agatha je ve třídě vždy první. Vždy, když on vejde do třídy, ona tam už čeká a čte si knihu. To bylo dobře, mohl si s ní povídat, než začne vyučování, u kterého chtěl začít dávat pozor, aby neměl špatné známky. A také aby se konečně naučil číst.

Posadil se vedle ní. 

"Ahoj," pozdravil nesměle. 

Agatha si jen odhrnula pramínek černých vlasů za ucho. Dnes je neměla zapletené do copů. Byly neupravené a rozpuštěné, jako by se vypravila do školy ve spěchu. Přitom tady byla tak brzy. Také oblečená byla jinak. Sukénku a podkolenky sice stále měla, ale přes tento oděv měla ještě hnědý kabát z ovčí vlny a na nohou vysoké boty do deště.

"Co čteš?" zeptal se, když ticho trvalo moc dlouho. 

"Knihu, kterou nenávidím," zamumlala Agatha a otočila stránku. Lehce si poposedla, aby se jí sedělo pohodlněji.

"Proč bys četla knihu, kterou nenávidíš?" nechápal Tom.

"Knihy se musí číst. Knihy chtějí být čtené."

"Jo, ale když se ti nelíbí, tak…"

"Víš, jaký je pravý smysl knih, Tome?" zeptala se a konečně na něj pohlédla. Nosík měla neumytý a v očích ospalky. Jako by ráno opravdu hodně spěchala. Rodiče by Toma nikdy nepustili ven neupraveného, i kdyby šlo o život. Byl jejich největší pýchou. Byl si jist, že kdyby si měli vybrat, zda ho nechají žít jako trhana, či zemřít dokonale upraveného, jistě by zvolili druhou možnost.

"Čtou se?" pokrčil Tom rameny.

"Ale proč?"

"No..."

Chlapec začínal být zmatený. Podobné otázky si nikdy nepoložil. Jeho cílem bylo se číst naučit, ne nad tím přemýšlet.

"Protože knihy musel nejdříve někdo napsat. A na papír lidé píší i to, co by se nikdy jinak neodvážili vyjádřit. Tím, že čteme knihy, můžeme vyslechnout lidi, kteří se bojí mluvit. Lidé, kteří jsou daleko nebo třeba již nežijí, k nám promlouvají skrze knihy. Knihy se musí číst, protože se z nich dozvíme úplně nejvíc," vysvětlila Agatha chladně a opět se vrátila ke knize. 

Tom mlčel. Ta holka mluvila jako dospělá. Úplně se mu to nelíbilo, ale stejně se nemohl ubránit pokračování v rozhovoru.

"Jak se ta kniha jmenuje?" zeptal se.

"Mein kampf. Napsal ji Hitler."

"Heil Hitler?" podivil se Tom. "To se říká při pozdravu."

"Hitler je vůdce. Tím pozdravem zdravíš jeho," přikývla Agatha.

Tom přikývl. Slyšel o něm, ale moc toho nevěděl. Jen, že je něco jako král. Pohlédl na obraz nad tabulí. Vypadal tak hrdě a mocně. Neměl toho muže rád. Nelíbil se mu. Vypadal příliš přísně a nepříjemně. A také, když je to ten král, jak mohl dopustit ten požár u nich doma, tehdy shořela celá vesnice a rodiče zemřeli a on se stal sirotkem. Byla to nehoda, říkal otec, ale Tom tomu věřil jen z poloviny. Tehdy tam byla spousta vojáků a ti jim nijak hasit nepomohli. A ti vojáci patří jemu, ne?

"Ty se o něj zajímáš?" zeptal se po chvíli uvažování nad tím, zda to nehoda byla, nebo ne.

"Dal mi hvězdu," ukázala si Agatha na hrudník. Tam ale byl jen kabát. Žádná hvězda.

"Nic tam nemáš," zavrtěl Tom hlavou.

"Hvězdy svítí jen v noci, ne?" 

Když paní učitelka četla jména, aby si zkontrolovala docházku, přihlásil se Tom jako ostatní děti, nicméně celou dobu mu něco nesedělo. Najednou mu svitlo a když učitelka skončila, přihlásil se znovu.

Postavil se a připomenul: "Prosím, nečetla jste Agathu!" 

Paní učitelka se podívala do seznamu. Po chvíli hledání se na něj zmateně podívala. 

"Koho?" nechápala.

"Agathu, sedí vedle mě," zopakoval Tom.

"Nevím o tom, že bychom měli očekávat příchod nové studentky, chlapče. Možná bude v jiné třídě," pokrčila rameny učitelka a dál se tím nehodlala zabývat.

"Ale vždyť…"

"Posaď se, ano?"

Tom se podíval na Agathu a následně se pomalu posadil. Hloupá učitelka, pomyslela si polovina jeho hlavy. Ta druhá si říkala, co když je Agatha duch? Jeho dětská fantazie tomu byla zcela ochotna uvěřit. A zatím se Agatha nejevila jako zlý duch, tak to asi nevadí. 

Agatha ho obdařila mírným úsměvem. "Ona nečte, víš?"

"Já to nechápu," zamračil se na ni Tom.

"Já ti to po škole vysvětlím," přikývla a zavřela knihu. 

Pak bez dalšího slova opustila školu. A nikdo neřekl ani slovo. Jako by vůbec nebyla.