IDENTITA NEZNÁMA

A kdo jsou oni?

Podívala jsem se na Sherlocka. V jeho pohledu jako by se mísily dvě myšlenky. Na jednu stranu jako by mě litoval, na druhou jako by měl radost z toho, že jsem ta slova řekla. Byla jsem trochu v rozpacích. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala správně, když jsem se Sherlockovi přiznala. Neznala jsem ho. To jediné, co jsme měli společné, bylo naše jméno. To mé ani nebylo pravé. Jeho bratr Mycroft Holmes musel být na vysoké pozici, když věděl, že jsem přiletěla od Londýna. Navíc mě odvezl někam do neznáma, jako k výslechu. Ta vzpomínka se mi naprosto živě vybavila. Tehdy jsem se snažila zachovat klid a hrát svou roli, jak nejlépe jsem uměla. Před těmi pár dny jsem ani nevěděla, že to nemá žádnou cenu. Že se jim podaří mne zahnat do kouta a dostat ze mně pravdu.
Pořád ve mně ale panoval pocit, že jsem Sherlockovi mohla věřit. Pozorovala jsem ho a čekala jsem. On pozoroval mne. Chtěla jsem, aby něco řekl. Cokoli. Ticho, které panovalo, bylo svým způsobem nesnesitelné. 
,,Čeho?'' zeptal se Sherlock, aniž by ze mě spustil oči. 
,,Jich,'' vypadlo ze mě.
,,A kdo jsou oni?'' ptal se Sherlock dál a jemně se na židli posunul dopředu a naklonil se směrem ke mně.
,,Já nevím,'' zamumlala jsem a sklopila jsem oči. Nevěděla jsem, kdo jsou oni a Sherlock to musel moc dobře vědět. Ale jeho psychický nátlak neustával. 
,,Ale víte,'' pokračoval dál. Ani jeho pohled neustal. Z ničeho nic jsem si přišla hrozně malinká. Toho tlaku na mě už bylo příliš. Zvedla jsem se, přešla jsem k oknu a otevřela jsem ho. Zhluboka jsem se nadechovala čerstvého vzduchu a sledovala jsem poněkud rušnou ulici pod námi. Po silnici jezdila spousta aut a několik lidí vypadalo, že spěchá do práce. Jedna postarší dáma naproti zrovna venčila psa. Po chvíli jsem se otočila zpátky na Sherlocka, který svou polohu vůbec nezměnil.
,,Já nevím, kdo to je,'' prohlásila jsem, teď už jasně a rozhodně. V Sherlockových očích se jemně zablesklo. 
,,A chtěla byste to vědět?'' zeptal se. Podívala jsem se mu do očí a přikývla jsem.
,,Ano,'' prohlásila jsem rozhodně. Krví jako by mi projela vlna adrenalinu. Vždy jsem chtěla vědět, kdo jsou ti oni. Ale až teď jsem si to přiznala. A chtěla jsem pro to něco udělat. 
,,Četla jste už ty složky?'' ozval se Sherlock. Skoro jsem až zapomněla, že nějaké složky existovaly. Rychle jsem se ale rozpomněla. 
,,Ne, nečetla,'' odpověděla jsem mu. 
,,A budete je číst?''
,,Budu,'' prohlásila jsem rozhodně, otočila jsem se na patě a odešla jsem do pokoje pro hosty. 

Vešla jsem do pokoje a zhluboka jsem se nadechla. Nevěděla jsem, co mě ve složkách čeká. Musela jsem je ale přečíst, pokud jsem se chtěla posunout někam dál. Posadila jsem se ke stolu a otřela jsem si zpocené dlaně do kalhot. Všimla jsem si, že se mi jemně třásly ruce, když jsem se natahovala pro složky. Posunula jsem je po stole směrem ke mně, až byly přímo přede mnou. Znovu jsem se pořádně nadechla. Buď teď, nebo nikdy, pomyslela jsem si. Na chvíli jsem zavřela oči. Potom jsem se odhodlala, vzala jsem do pravé ruky tvrdé desky složek a otočila jsem je na první stranu.

A máme tu další část. Pokud se vám líbila, nezapomeňte pro ní zahlasovat a o svůj názor se se mnou můžete podělit v komentářích.
Mějte se krásně.