[ON]A

Část 1. Vítejte

Dnes mě čeká první den v práci. Není to mé první zaměstnání, ale ta tréma je pokaždé stejná. Vždycky očekávám divné pohledy nadřízených a ještě divnější pohledy možných kolegů. Jakékoli nové prostředí je vcelku nepřátelské, než si vůbec zvyknete. Nevíte, co máte očekávat a tak jen opatrně našlapujete jak na minovém poli, abyste nenarazili na něco, co by vám mohlo urvat nohu.

Ale dnes jsem připravený. Už se nehodlám zdráhat kvůli možným pošklebkům. Je mi to jedno. Jsem silnější. Už nejsem malé dítě. Vím, kdo jsem a co chci. 

Zhluboka se nadechl zrovna ve chvíli, kdy se otevřely dveře výtahu. Byl jsem tam, kde jsem potřeboval. Už stačí jen udělat dobrý první dojem. Což...ne tak úplně zvládám.

Poupravil jsem si paruku a rychle v zrcátku zkontrolovat, jestli Sato nemá rozetřenou rtěnku na tváři či řasenku otisknutou na líčka.

Jmenuji se Tanaka Satoshi (Tanaka je příjmení), a ucházím se o místo ve společnosti R-Entertainment. 

Proč tady? Protože je tady spousta svobodomyslných lidí. A taky neumím nic jiného než dobře vypadat, když se mi chce, falešně se usmívat a mluvit spisovnou angličtinou. 

Nemám nic určitého v mysli, jen potřebuji, aby mě vzali.

Zaťukal jsem na dveře kanceláře výkonného ředitele a čekal na vyzvání. 

"Co je zase?!" ozvalo se naštvaně.

A tím se kazí první dojem.

Opatrně jsem vešel. "Dobrý den. Jmenuji se Tanaka. Mám schůzku na dvě odpoledne s panem-" 

"Jo, jo, jo, vím o vás, slečno," odbyl mě ředitel a pohybem ruky mi pokynul ke kožené židli, kterou měl naproti stolu. 

Kupodivu ale v místnosti nebyl sám. Byl tu s ním ještě jeden muž. A k mé smůle to byl herec ze zdejší společnosti. 

Víte, pod R-Entertainment, zkráceně jen R-Ent, se shlukují všichni herci, zpěváci a jiní performeři, kteří chtějí pracovat, ale chtějí mít svobodu. Jsou to takoví umělci na volné noze, kteří mají jistotu, že nepřijdou o peníze.

Nebo se tady taky shromažďují celosvětové celebrity, které si pomocí R-Ent a jejich obchodních podmínek s bulváry chtějí ochránit soukromí před září foťáků paparazzi.  

Což byl k mé smůle právě i tento herec. Watanabe Takumi, devatenáctiletá megastar. Můj mladý idol.

Během milisekundy jsem jako správný fanoušek doslova mozkem vyfotil, jak vypadá. Jeho odbarvené vlasy, co má rozdělené v pravé polovině temene a dokonale upravené; jeho tmavé oči, co rychle sjedou mou postavu a pak se vrátí k řediteli; jeho bílou košili s motýlkem a černé kalhoty, které krásně kopírovaly jeho hubené nohy do "o". Byl okouzlující. I když byl o pět let mladší jak já, byl jsem jím zcela omámen. 

Jak se vyšvihl v tak nízkém věku do takových výšin? Jednoduše. Je dokonalý. Umí hrát, umí zpívat, umí se chovat. Jakoukoli postavu s jakýmkoli charakterem svede úplně bezchybně, jako by si je měl vytáhnout jak z inventáře. Jako by měl opravdu jen nabídku lidí, kterými ten den bude. 

Snažil jsem se skrýt své překvapení a odkašlal si, aby můj hlas zněl důstojně. 

"Takumi, počkej minutu," řekl brunátný ředitel, než se otočil ke mně. "Umíte pracovat s počítačem a komunikovat do telefonu?" zeptal se pak na celkem zvláštní otázku.

"Samozřejmě," řekl jsem a zamračil se. Kdybych nebyl zoufalý, tento dotaz mě klidně mohl urazit. 

"Umíte nějaké jiné jazyky než japonštinu?" ptal se a rychle si cosi zapisoval do notesu.