Zrcadlo z Erisedu ✓ | Wolfstar [CZ]

Kapitola první a poslední

Tuto jednodílovku bych chtěla věnovat úžasné smilingxqueen, která mi pomohla s korekcí, a které tím chci poděkovat za všechno, co pro mě udělala.❤️

Remus Lupin, nebelvírský student, člen Pobertů. Chlapec měnící se každý úplněk ve vlkodlaka.

Nebelvír rád podnikal se svými přáteli jakékoliv dobrodružství. Říkali si vše, neměli mezi sebou žádné tajemství.

Chlapec svým přátelům nikdy nelhal, ale jedno tajemství tajil už několik let; city k jednomu z Pobertů. Byl jiný než ostatní, už před lety se zamiloval do svého nejlepšího přítele - Siriuse Blacka.

Nikdy mu nedokázal říct, co k němu cítí. Měl strach, stačilo mu pohlédnout do jeho očí a ztratil řeč. Nedokázal s lidmi navazovat konverzaci tak lehce jako ostatní.

Ač ho jeho přátelé brali za člena týmu, vždy byl jejich stínem, co je následuje všude, kam jdou oni.

Nikdy se moc nezapojoval do jejich konverzací, žil ve vlastním světě a nechal se utápět ve svých myšlenkách.

„Reme, co je s tebou?" zeptal se trochu ustaraným hlasem Sirius a přisedl si do výklenku naproti chlapci.

Remus o jeho přítomnosti věděl, takže sebou ani necukl při oslovení. Jen nadále mlčky vyhlížel z okna na pozemky zahalené tmou.

„Reme, no tak, mluv se mnou. Udělal jsem snad něco špatně? Jsi na mě naštvaný?" začal znova vyzvídat trochu vystrašeně Black a víc a víc zoufaleji si chlapce sedícího naproti němu prohlížel.

Mladík se zjizvenou tváří pohlédl na svého přítele a unaveně se usmál. „Nejsem na tebe naštvaný, Siriusi. Na tebe se nedá zlobit."

„Reme, ale opravdu, co se děje?" zeptal se znovu neodbytně Sirius. Natáhl ruku a chytil druhého chlapce za rameno.

Remus jeho ruku setřásl a vstal. Nevšímal si Siriusova nechápavého pohledu, dokonce se v jeho očích mihl záblesk bolesti, ale to už nebelvírský mladík neviděl, protože se dal na odchod.

„Reme..."

***

Nebelvír procházel temnými chodbami a náhle narazil na pootevřené dveře. Nedalo mu to a protáhl se dovnitř.

Ocitl se v prázdné místnosti. Nic v ní nebylo, jen v rohu postávalo zaprášené velké zrcadlo.

Chlapec k němu došel a podíval se do něj. Očekával vlastní odraz, ale nebylo tomu tak. V zrcadle se objevil on a jeho tajná láska, Sirius Black. Také si všiml jednoho malého detailu. Oba se na sebe usmívali a drželi se za ruce.

Remus si povzdechl a na moment sklopil hlavu, načež zavřel oči.

Toto se nikdy nestane skutečností.

Sirius Black mě nemůže milovat. Jak by také mohl? Někoho jako jsem já nemůže mít rád. Jsem nikdo.

Postavy v zrcadle se na sebe usmívaly a držely se za ruce. To byla Remusova největší touha, ale tohle přání nebylo splnitelné.

***

Sirius svého přítele potají sledoval až do oné místnosti. Naštěstí tam byl sloup, za který se schoval.

Když spatřil sebe a Rema v zrcadle, jak se na sebe usmívají a drží se za ruce, neudržel dlouho kamennou tvář. Po tváři se mu rozlil úsměv.

Už dlouho, ač to tak nevypadalo, Rema miloval. Nikdy mu to nedokázal přiznat. Bylo snadnější randit s dívkami, které měl stejně vždy jen na jednu noc. Remus byl jiný. Byl to křehký chlapec, který se sotva dokázal bránit. Sirius si už tenkrát zapřisáhl, že svého nejlepšího kamaráda ochrání.

„Miluju tě, Siriusi Blacku. Ale ty nebudeš nikdy milovat mě. Máš na lepší. Já jsem jen ubohý kluk, co se každý úplněk proměňuje v krvelačnou bestii. Zasloužíš si někoho lepšího, já jím nikdy nebudu..."

Sirius se rychle schoval za sloup a snažil se zahnat slzy, které mu po těchto slovech vhrkly do očí.

Počkal, až Remus opustí místnost, a poté se z ní též vydal pryč. Poznal to zrcadlo, a o to více ho slova, která pronesl chlapec, bolela. Toto bylo Zrcadlo z Erisedu. Zrcadlo, které neukazuje váš odraz, nýbrž vaše nejtajnější touhy.

***

Když se Sirius vrátil do společenské místnosti, tak všichni spali. Dokonce i Remus ležel otočený zády k nebelvírovi a zřejmě spal.

Chlapec potichu došel až k Remusově posteli a pohladil ho po vlasech. Jemně se usmál a bez jediného slova se odebral ke své posteli, do které ulehl a vzápětí usnul.

Druhý den ráno vstal poměrně brzy, protože jeho přátelé stále spokojeně oddechovali až na jednoho. Remus už byl zřejmě vzhůru a Sirius doufal, že nikam neodešel. Modlil se, aby ho našel ve společenské místnosti.

Na nic nečekal, vyhrabal se z postele a rozeběhl se z ložnice pryč. Zastavil se až pod schody a oddechl si, když spatřil zjizveného chlapce sedět v jednom z červených křesel u krbu.

„Reme?" Siriusův hlas protnul ticho v místnosti a oslovený sebou malinko trhnul. Poté obrátil zrak na mladíka s delšími kudrnatými vlasy, který postával u schodů a ustaraným pohledem si prohlížel chlapce sedícího v křesle.

„Sirie?" oslovil svého přítele po delší odmlce.

„Jak to, že ještě nespíš?" zeptal se ho Sirius a dosedl do křesla naproti Remusovi.

„Nevím, poslední dobou mám neklidné spaní. A proč ty?" Remus po celou tu dobu sledoval plápolající oheň v krbu a myšlenkami se nacházel úplně někde jinde. Přesněji si přál, aby mu Sirius oznámil, že ho má rád, že ho má rád víc než jako kamaráda. Ale to se nikdy nestane.

„Probudil jsem se, a když jsem tě nenašel v posteli, vyděsil jsem se. Bál jsem se, aby se ti něco nestalo," odpověděl Sirius polohlasně a rychle sklopil zrak. Cítil na sobě Remusův pohled, ale neopovažoval se zvednout hlavu. Místo toho se zvedl a bez jediného slova opustil společenskou místnost. Přesněji mířil na místo ze včerejška, kde se poprvé setkal se Zrcadlem z Erisedu a v hloubi duše doufal, že ho bude jeho přítel sledovat.

***

Samozřejmě to chlapci se zjizvenou tváří nedalo, přemohla ho zvědavost, a tak se vydal za svým kamarádem. Dost ho zarazilo, když mu došlo, kam má jeho přítel namířeno. Najednou mu do sebe začalo všechno zapadat. Včera večer nespal a teď si byl jist, že ten, kdo ho pohladil, nebyl nikdo jiný než Sirius. Včera ho sledoval a byl s ním v oné místnosti. Zná pravdu o citech, které k němu chová... Ale stále nechápal, proč směřuje právě do téhle místnosti.

Stejně jako včera proklouzl stejnou škvírou mezi pootevřenými dveřmi, ale nesnažil se nijak skrývat. Spatřil Siriuse na druhém konci místnosti, stál před zrcadlem. Také si všiml postav v odrazu, byl to ten samý obraz, který se mu zjevil včera večer.

Stoupl si vedle svého přítele a s nepřítomným a zároveň nechápavým výrazem sledoval sebe a Siriuse, jak se drží za ruce. Tak moc si přál, aby se jeho sen splnil, že si ani nevšiml, že se má právě dnes stát skutečností.

Sirius se na chlapce stojícího vedle něj otočil a usmál se tím nejsladším a nejmilejším úsměvem, jaký uměl jen on.

Remus ho napodobil a váhavě se usmál. Dost znejistěl, když se Siriova ruka dotkla jeho zjizvené tváře a jemně ho po ní pohladila.

Nakonec propast mezi nimi překonal Sirius, který byl odjakživa ten odvážnější a zkušenější. Nahnul se k Remusovi a jejich rty se poprvé setkaly v tom nejvášnivějším polibku.

Slova nikdy nebyla zapotřebí, to činy tvoří lásku, a tentokrát to bylo Zrcadlo z Erisedu, které tyto dva mladíky svedlo dohromady.