BOJ vs BOJ ✔

39. Centrum

Seth

Papíry od Advina mám přečtené během chvilky. Kupní smlouva na budovu centra a nová závěť, kvůli mimořádnému zápasu v prosinci. Stačí jen můj podpis. Beru do ruky propisku, cvakám a svým rychlým písmem oba dokumenty podepisuji. Advin je následně roztřídí, jednu hromádku mi nechává na stole a další dvě ukládá do složky a následně do své aktovky. Hotovo. Zítra se tam můžou nahrnout řemeslníci, kteří čekají jen na moje zavolání. Projekty a plánky mám hotové a podle Paula, který bude mít celou přestavbu na starost, by to mohlo být do měsíce hotové. A pak, můžu začít. Zkoušky na trenéra mám hotové už z dřívějška, jen si opráším pár drobností, uděláme s Maxem celkový plán a můžeme se pustit do práce. Uvidíme, kolik bude mít dětí zájem o náš program, ale pokud by jich bylo víc, museli bychom nabrat nějakého dalšího trenéra. Myslel jsem na Peta, určitě by ho to bavilo, jenže ten mi od odjezdu posílá jen jídelníček. Zprávy si sice čte, ale telefon nezvedá. Doufám, že je v pořádku. Nikdo o něm neví. Ani Marion, která se vždycky tváří dost ublíženě, když se na něj zeptám. A že se ptám každou návštěvu bazénu. Musím si přiznat, že mi chybí. Byl jsem na něj zvyklý, vídali jsme se každý den, několik let a najednou je fuč. Jenže okolnosti tomu chtěly, sám si to vybral, tak mi nezbývá nic jiného, než čekat.

***

„Páni, to je skvělý Paule!" Oči mi můžou vypadnout, když procházím prostory, které ještě před pár týdny vypadaly, jako potopený Titanic. A teď, teď je z toho hotový Hilton. Tři cvičební sály, posilovna, bar, zázemí a sál s oktagonem uprostřed. Přesně tak, jak jsem si to kdysi vysnil. Můj sen se stal skutečností.

„Ještě si to doplň nějakýma těma serepatičkama a budeš to tady mít provozu schopný." Natahuje Paul ruku s klíčema. Beru je do ruky a s velkým díky ho vyprovázím ven. Jen co se vrátím, volám Debbie.

„Mám ty klíče, kdy budeš moct přijet?"

„Jsem na cestě, za deset minut jsem tam." Ozve se vesele z druhého konce. Souhlasně zamručím a schovávám telefon do zadní kapsy kalhot. Znovu procházím každou místnost a znovu mi padá čelist. Moc se mi to líbí a až to Debbie odekoruje, bude to tu vyloženě k sežrání.

„No páni, teda Sethe, tady se dveře netrhnou." Nemůže se vynadívat Debbie o několik minut později. Reaguje přesně jako já. Hlavu si může ukroutit a určitě už jí má plnou nápadů, jak to tu udělat ještě hezčí.

„Tak co myslíš?" Sedám na barovou sesličku a vybízím Debbie, aby si sedla vedle mě.

„Mám tolik nápadů, že momentálně nevím, který dřív." Přiznává s úsměvem. „Fakt je to tu nádherný. Gratuluji."

„Ještě není k čemu, ale díky. Na jak dlouho to vidíš?" Juknu stydlivě na podlahu a pak do jejích očí.

„Maximálně týden. Jestli můžu, začnu hned." Natahuje ruku pro klíčky, které jí posílám po desce baru. Vždycky se mi líbilo, jak barman ve starých westernech posílal přes celý bar sklenku whisky. Bylo to tak jednoduché a ono je. S klíči možná ještě jednodušší. Škoda, že jely jen tak krátce. Budu to muset někdy vyzkoušet s tou skleničkou. Usmívám se nad svými úvahami.

„Dobrá, dělej, co uznáš za vhodné, věřím ti." Dávám jí malou pusu na tvář a odcházím. „Pak mi zavolej Debbie" naposled mávnu mezi dveřmi a už sedám do auta. Slíbil jsem Elis, že pro ni dneska zajedu do práce, protože musí ještě na kurz a nestihla by to. Volný čas hodlám využít na nákup vánočních dárků. Budou to druhé svátky, co budeme trávit spolu. Už se nemůžu dočkat.

Zastavuji před klinikou, vypínám motor a čekám. Prsty poklepávám do volantu v rytmu písničky, která se line z rádia, a sleduji uspěchaný život za okýnky auta. Elis se objevuje po pár minutách. Usměvavá, dobře naladěná se loučí s kolegyní a rychlými kroky spěchá za mnou.

„Ahoj" naklání se pro polibek.

„Ahoj, jak bylo?"

„Dobře. Měli jsme dva porody a já mohla být u toho. Dokonce mě u toho druhýho nechali postarat se kompletně o mimčo, jen co vylezlo ven. Byl to kluk a měl vlasů jak malej pankáč. Trčely mu do všech stran. Kdybys ho viděl, jak byl kouzelnej." Zasní se u vyprávění, zatímco já už kroutím volantem po silnici ke škole.

„Taky ti takovýho kouzelnýho kluka udělám!" Pokládám ruku na její stehno, které mírně zmáčknu. Zachichotá se, lípne mi pusu na tvář a do ucha zašeptá, že si to bude pamatovat. To už zastavuji na semaforech a tak mám čas se k ní natočit.

„Ale já to myslím vážně Elis. Chtěl bych s tebou děti. Klidně teď hned."

Lesklýma očima se dívá do těch mých, rukou hladí po tváři a já vím, že jsem si nemohl vybrat líp. Už za pár měsíců se tahle báječná ženská stane mojí manželkou a já budu nejšťastnější chlap na světě. A udělám pro ni cokoliv, jen aby byla šťastná. Nepotřebujeme v tuhle chvíli slova, ticho, které je mezi námi, když nepočítám hrající rádio je všeříkající. Vystihuje všechno, co cítíme, jakoby se naše pocity vznášely ve vzduchu a my spolu mluvili telepaticky.

„Tu tůůůůt tůt!" Ozývá se několikanásobně za námi.

„Ksakru" uchechtnu se. „Ani chvilku soukromí nám nedopřejou." Otáčím se bleskově zase k volantu a vyjíždím. Během chvilky stojíme před školou. Domlouváme, v kolik a kde se sejdeme a pak se ke mně Eli naposledy nakloní, políbí a už je venku. Udělá dva, tři kroky, otočí se a jde zpátky. Zmateně kouknu na její sedadlo, zda tu něco nenechala, ale nic nevidím. Natahuji se tedy ke klice, otevírám dveře a už se chci zeptat, co se děje, když se ke mně nakloní, už podruhé během pár minut, políbí a tajemně zašeptá.

„Po novým roce to začneme zkoušet jo?"

Než stačím zareagovat, je pryč. Můžu tak jen se spokojeným úsměvem sledovat její kroutící se prdelku, jak se mi vzdaluje a mizí za dveřmi školy. Odpichuji se od krajnice do provozu a popojíždím k obchodnímu centru. Pro jistotu nasazuji kapuci na hlavu, tmavé brýle a takto maskován vyrážím na vánoční nákupy.