Am I bad? /CZ/

12. His child, her death

"Musím utéct," pronesla Krystalynn hned, jakmile se dostala zpět do své komůrky a Jannike jí uklidnila horkým čajem. Léčitelka jí pustila hned, jakmile věděla, že se při cestě do svého pokoje nezhroutí. Krystalynn o tom všem pečlivě přemýšlela, vše rozvažovala a teď věděla, že jediná šance je útěk. 

"Já tomu nerozumím," pronesl Jannike a s povzdechem si prohrábla krátké vlasy. "Vždyť jsou to tví bratři. Určitě tě nezabijí, je to tvá rodina. Možná tě ani neprozradí, když tě uvidí."

"Neznáš je, Jannike. Oni jsou... jsou zlý, jsou sobečtí, hrabavý. Vždycky mě nesnášeli. Byla jsem uplakané dítě a oni toho využívali, rozplakávali mě. Rozřezaly přede mnou týdenní kotě, které jsem si zamilovala, jen aby mě mohli tyranizovat. Jannike, já musím utéct. Musím zachránit Lennartovo dítě," zašeptala Krystalynn tiše. Jannike se jí podívala do očí a chvilku váhala. Pak jí jemně prsty přejela po tváři a povzdechla si. 

"Půjdu s tebou," vzala jí za ruku. Krystalynn překvapeně zamrkala. 

"Ne, to nemůžeš. Máš tu Lokiho a..." Krystalynn se nadechovala k dalším důvodům, proč Jannike nemohla opustit palác. 

"Mám Lokiho? Je po všem, Kryst. Ódin dal jasně najevo, že jestli se se mnou bude Loki vídat, nazve mě něčím podobným jako tebe. Vím, že teď ti to nepřijde, ale během práce si uvědomíš, že to, že tě prohlásil za Špinavou, je něco, čeho si lidé všímají," Jannike sklopila oči, do kterých se nahrnuly slzy. Krystalynn překvapeně zamrkala spíše nad tím, že její kamarádka pláče, než nad tím, co pronesla. Věděla, co znamená, když někdo vyššího postavení nazve někoho nějak ošklivě. Na Kirkově panství byla žena, která se ho pokusila svést s tím, že když je vdovec, je volný. Ale Kirk neměl zájem a prohlásil jí za Povolnou. Od té doby se jí mohl každý nabažit. Jako malé dítě to viděla na vlastní oči. Bratři jí to ukázali a ona od té doby nemohla spát. Co se stalo s tou ženou netušila. 

"Jannike, no tak, neplač," natáhla se a setřela jí jednu slzu. 

"Milovala jsem ho," špitla Jannike. 

"Já vím," povzdechla si Krystalynn. 

"Moc jsem ho milovala," Krystalynn si jí přitáhla do náruče, pevně jí objala a položila si bradu na její temeno.

"Já vím," zopakovala tiše. 

"A pořád ho miluji," přiznala Jannike a rozplakala se. Krystalynn jí pohladila po zádech a začala s ní kolébat.

"Já vím. Vím, jaké to je," nadechla se, "vím, jaké to je někoho ztratit. Někoho, koho miluješ. Vidět na vlastní oči ten okamžik, kdy ho ztrácíš. A taky vím, že ti nemůžu říct, že to přebolí, protože to cítím. Cítím to pořád v srdci jako jizvu, která věčně bolí. Budeš to cítit pokaždé, když řekneš jeho jméno, když někdo řekne jeho jméno, když spatříš něco, co ti připomene jeho polibky, jeho slova. Ale jednou... řekni si, že jednoho dne se objeví někdo, kdo tě dá dohromady. Jsi mladá, neztratila jsi toho tolik jako já a v tvém životě je mnoho mužů, kteří o tebe stojí. Slibuji, Jannike, jednoho dne poznáš někoho, kdo tě bude opravdu milovat, kdo se kvůli tobě postaví i smrti."

Krystalynn na chvíli zavřela oči a připomněla si Lennarta, jak jí bránil vlastním tělem, jak se postavil smrti. Ona už nikdy nepotká nikoho takového, protože ona už ho potkala a ztratila. Ale Loki by mohl být sotva tím, kdo by byl pro Jannike tím pravým. Ne, Jannike si zasloužila někoho lepšího, mnohem lepšího. 

"Všechno se jednoho dne spraví," špitla, než ucítila, jak se tělo Jannike uvolnilo a jak dívka usnula v její náruči.

"Bude úplněk," pronesl Loki, vešel do kuchyně a prohlédl si celou místnost. Byla špinavá. Jakoby jí někdo takhle schválně zašpinil. Když si všiml, že je tu Krystalynn sama a že má ve vlasech mouku a na tváři nějakou omáčku, došlo mu to. "Špinavá."

"Ticho buď," zavrčela a odložila koště. "Musím to dodělat."

"Máme hodinu, mám kouzlo, co tě spoutá. Trvá o něco déle," zamračil se nespokojeně Loki a máchl rukou. Koště se začalo samo pohybovat, nádobí se samo umývalo. Netrvalo to ani patnáct minut a vše bylo pečlivě uklizenou. Krystalynn se jen rozhlížela a pak se pousmála. 

"Děkuji," kývla na něho. 

"Jdeme," otočil se k ní zády a vydal se dolů do sklepené. Následovala ho. 

Kouzlo nebylo složité, jen bylo zdlouhavé. Čím déle mluvil, tím víc cítila, jak se v jejím životě ztrácí svoboda. Svazoval jí nejen fyzicky, ale psychicky. Když ukončoval kouzlo, z očí už jí tekly slzy, ale nepohnula se ani o centimetr. Byla tak... uzavřená. Měla pocit, že jí zavřel do malé místnosti, kde se sotva mohla pohnout. Loki k ní přistoupil a ze všech stran si jí prohlédl. Pohled mu padl na její bříško. Už bylo o něco větší. 

"Bude stejné jako ty, pokud tě nevyléčím," špitl a setřel jí slzy z tváře. "Už znám mága, který by mi mohl pomoci. Než porodíš, budeš vyléčená. Neslibuji ti to."

Chtěla promluvit, chtěla pomyslet na to, co by mu řekla, ale něco jí svázalo. Něco jí zastavilo a způsobilo jí bolest. Jediná myšlenka, která jí svobodně projela hlavou, byla starost o dítě. Jestli tohle kouzlo neublížilo jejímu dítěti, jestli vlk neublíží jejímu dítěti. Loki ustoupil o pár kroků ke dveřím. 

"Mohl bych tu zůstat, jestli chceš," podíval se na ní a snažil se v její tváři najít nějaký souhlas, nebo nesouhlas, ale viděl jen kamennou, tupou tvář člověka, co neumí myslet sám za sebe. Ne, byla svázaná. "Zůstanu na chodbě."

Pak se otočil, zavřel magicky dveře a sedl si na chodbě. Na chvilku zadoufal, že by mohla přijít Jannike. Na chvilku si myslel, že by mu mohla odpustit za to, že se jí nezastal, že by mohla porušit němou výhrůžku jeho otce. 

A náhle slyšel kroky. Blížily se a jeho srdce se roztlouklo jako splašené. Spatřil jí ve světle louče. Měla na sobě bílé šaty po kotníky s kratčími rukávy po lokti, přes ramena měla přehozený plášť, kterým ho minule přikryla. Vlasy měla stále krátké, jemně se leskly a roztřepeně vlály kolem hlavy. V rukou měla tác s jídlem a vínem. Beze slov k němu přistoupila, sedla si před něho do tureckého sedu a němě mu nabídla jídlo. 

"Děkuji," šeptl překvapeně, vzal si půlměsíček jablka a snědl ho. Dívala se na něho nevinnýma očima a on si zazoufal. Tolik v ní chtěl probudit tu dívku, co rozhodně nebyla nevinná. "Jannike, já..."

"Nesmíme," špitla pouze. Zoufale zavřel oči. "Ale tady ve sklepení... nic nevidí, že ne? Protože kdyby ano, už dávno by Krystalynn zabil."

"To je pravda," vydechl překvapeně. Jannike se spokojeně usmála, pak se natáhla přes tác a políbila ho. Překvapeně zamrkal, odstrčil tác a přitáhl si jí za pas k sobě.

"Chyběl jsi mi," zašeptala mezi žádostivými polibky.

"Ty mě taky," zavrněl, přitiskl si jí blíž a pokračoval ve vášnivým polibcích. Pak se ozvala rána. Překvapeně sebou trhli a podívali se směrem ke dveřím. Dveře se ani nepohnuly, ale to se nedalo říct o monstru uvnitř. "Já to nechápu." 

"Cože?" Jannike se na něho překvapeně podívala. 

"Svázal sem jí mocným kouzlem, neměla by se pohnout," postavil se a zamračil se na dveře. 

"To monstrum je silné, nemůžeš ho zadržet kouzly," zamumlala Jannike. 

"Můžu, když jsem..." Loki umlkl a zavřel oči, aby se uklidnil. Tohle ho rozčilovalo. 

"Když jsi co?" podívala se na něho. 

"Když jsem tak silný," zalhal, odvrátil se a Jannike se zamračila. 

"Něco si provedl Loki, něco si jí udělal a já zjistím co," pronesla, pak se otočila na patě a odešla...