1917

IV.

Já vidím vás, bratři,
jak tehdy, tak zřetelně, živě!
Staří vojáci, přátelé, orli!
V předvečer útoku seděli v podzemní díře nad kotlíkem čaje,
šediví, drsní, s vojáckým veselým vtipem
a věčným úsměvem
v zčernalých, urputných tvářích.
Tak spolu jsme chodili na „rozvědky“,
vždy smějící se, vtipkující!
Oj, sokoli, dravá chaso,
oj, junáci bez bázně i hany!

Já vidím vás, bratři,
Jas klidný a plný síly plane
z vašich ohnivých, bujarých očí!
Tak jste vy spěchali z oddychu,
z dalekých ruských plání
sem, k svojim, dny byly vám dlouhé,
cesty nekonečné!
Tak jste vy spěchali k svojim,
všeho zanechavše.
Neb naši jdou v útok, naši jdou kupředu,
naši vítězí!

Předvečer útoku. Noc teplá se blíží,
teskně praskají řídké střely…
To naši bratří. To naše hlídky!
A zde sedí šprýmovná společnost,
celá stará a slavná četa,
vtip srší, sta přezdívek, písničky,
vzpomínky na noční toulky a srážky,
na zbabělé nepřátele,
na odvážné kousky, závratnou smělost a na padlé bratry!

Venku je ticho. Noc teplá a vlahá.
Vlní se slibně zrající žatva,
pták tikne v křoví. A hvězdy planou
nad zemí nevlídnou, ztopenou v krvi…
Venku je ticho, je ticho před bouří…