1917

V.

Toho dne tak svítilo slunce,
že bys chtěl vyskočit,
výsknout a vyhodit čapku,
s někým se bláznivě zatočit, zatančit…
Ach, od jitra hřmějí naše děla,
hvízdají, syknou, zabzučí střely,
nad hlavou, zdá se ti, obrovský roj
tam šumí vysoko, zdivočelý
svět víří,
a před námi dým, kouř, rozryvy, mrak,
černá a zlověstná stěna,
ohnivé znamení, tajemné hvězdy,
rakety, plamenná vidění
apokalyptická,
a opět veselý vír a ples,
kvas Baltazarův,
kdy tajemná ruka v temnotách píše:
Mene, tekel, fares…

Od moře k moři stojí germánská vojska…
Za nimi daleko překrásná leží země…

A náhle – jak divoká vlna,
jak horská lavina v jarní vichřici,
v šíleném letu
vše smetajíce s krvavé dráhy
letí jak jestřábi na dávnou kořist
tři tisíce!

To nejsou ti, které jsi viděl včera,
hodné a přítulné hochy…
Proměněni,
zraky hoří,
všichni v plameni!
Každý tvrdě svírá svou ručnici,
bodáky barví se lidskou krví.
Meč ohnivý nad jejich hlavami…
A nyní již není ručnic,
ni štíhlých a lichotných štyků:
ale jsou nože,
jsou bomby