BOJ vs BOJ ✔

43. Špína

Elis

Stojím před lednicí, na které je velký papír a na něm vše, co je potřeba vyřídit, či udělat na svatbu. Šaty pro oba jsou odškrtnuté, stejně tak jako zamluvené květiny a catering. Organizace se ujala jedna z menších agentur, která je velmi diskrétní a uspořádá nám svatbu na naší zahradě. Nakonec jsme se rozhodli pro svědky, rodinu a menší okruh známých. Do padesáti lidí bychom se měli vejít. Dělám fajfku u jména Ivety, jako mojí svědkyně. Volala jsem jí minulý týden a ona s nadšením přijala. Stejně tak jako Pete. Báli jsme se a on to vzal naprosto v pohodě. I u něj dělám značku vyřízeno a pročítám lejstro dál.

„Eliško?" Ozve se za mnou.

„Ano?" Otáčím se s tužkou v ruce. Pete stojí opřený o futra a pozoruje mě. Jsme tu sami. Helen jela nakoupit, Seth je v centru a Pete mi má pomoct vyřešit jídlo. Ne na svatbu, to už máme domluvené, ale na březen. Seth se rozhodl, že opravdu ukončí po posledním zápase kariéru a chce uspořádat menší rozlučkovou párty. A jak jsem ho tak poslouchala, bude to větší než naše svatba. Ale co, je nejlepší, tak si zaslouží odejít důstojně a co nejlíp.

„Odškrtáváš?" Kývne hlavou k lednici.

„Jo, právě jsem zaškrtla i tebe. Nerozmyslel sis to doufám."

„Ne, nerozmyslel. Slíbil jsem to Sethovi a taky to dodržím. To co je... to co je mezi námi na tom nic nezmění." Povzdychne si.

„Pete."

„Víš, když jsem byl pryč, plánoval jsem, že už se nevrátím. Že se prostě sbalím a odjedu zpátky domů. Najdu si práci, zkusím na všechno zapomenout... Jenže pak se Seth v jedné zprávě zmínil o centru, a jak moc by mě potřeboval. Vlilo mi to novou energii do žil. Cítil jsem se potřebný a zcela ignoroval to, že ti budu zase nablízku. Víš, lidi dělá silnější to, že překonávají své překážky. A ty taková překážka jsi, promiň. Jenže já jsem připravený jí překonat, soustředit se na práci v centru, najít si časem někoho k sobě a být šťastný. Vím, že to dokážu. Bude to těžký Eliško, ale já to dokážu. Tentokrát už jo."

Chvíli, kdy každý svým způsobem vstřebáváme právě vyřčená slova, je mezi námi klid.

„Tak, kdy začneme?" Prolomí ono ticho Pete.

„Klidně hned. Tady už mám snad všechno hotové." Kývnu směrem k seznamu. Tužku odložím vedle na stůl a už jdu za Petem, který přešel do obýváku.

Sedíme nad laptopem dobrou hodinu, plánujeme vše potřebné na rozlučku, když se ozve domovní zvonek.

„Kdo to může být?" Mrmlám, vstávajíc z pohovky. „Helen má klíče a ostatní se nedostanou přes bránu."

„Jo, to nevím Eliško, ale brzy to zjistíš."

Odcházím tedy ke dveřím, cestou se upravuji, ale na to, co mě za těmi dveřmi čeká, připravená rozhodně nejsem. Stojí tam muž, který už od pohledu vypadá dost rozhořčeně. Nenechá mě ani promluvit a hned na mě začne křičet.

„To jsi ty? Ta špína z východu? Ta co oblbnula našeho syna a chce ho připravit o všechny peníze, který poctivě vydělal?" Tlačí mě dovnitř do domu. Nejsem schopná slova, jen cítím slzy na tvářích, jak si razí cestu dolů.

„Nechte jí být!" Zarážím se o Petovo tělo, které se z čista jasna objevilo za mnou.

„Další vychcanej kamarádíček. Vrána k vráně sedá co? Ty Setha taky jen využíváš a on pak nemá čas starat se o svý rodiče. Jak my se kvůli němu obětovali. A k čemu nám to je? Dělá, že nás nezná. Užívá si miliony a na nás kašle. Vy" ukáže zlověstně na nás. „Vy jste mu zaslepili mozek. Vy a ta vaše východní špinavá nátura. Ukradli jste nám ho a teď si prý bude brát tuhle fuchtli! Hanba aby ho fackovala. Fuj!" Prská kol sebe.

„Tak a dost!" Zařve za mnou Pete. Přechází přede mě a staví se tak rozzuřenému Sethovo otci tváří tvář.

„Přestaňte nás urážet! Lžete, jak když tiskne. To kvůli vám Seth začal bojovat. Vy jste ho jen ničili, vydírali a děláte to dál. Měsíčně vám posílá slušnou sumu, a kde končí? Prochlastáte jí. Celou jí prolijete hrdlem. Tak ho nechte na pokoji, jak to skoro celý jeho dospělý život děláte. Starejte se sami o sebe a nechte Setha žít. Je šťastný a je šťastný s námi. Jsme jako jeho rodina, kterou ve vás ztratil. Vůbec svého syna neznáte."

„Co si to dovoluješ ty cucáku?" Vyjede proti Petovi. „Ty mě budeš o něčem poučovat? Ty nevíš, kdo jsem? Stačí lusknout prsty a rozmáčku tě jako obtížnej hmyz kamaráde. Stačí mi chtít a udělám vám ze života takový peklo, že se ještě rádi vrátíte se sklopenýma ušima tam, kam patříte."

„A dost!" Vycházím zpoza Peta. Můj hlas se rozléhá po celém domě a oni oba ztichnou. Natáčím se ke staršímu z nich a už o něco tišeji, ale stále dost nahlas a rozhodně ho vypoklonkuji z domu. Nechce. Brblá, vyhrožuje, ale hrozba policií pomáhá všude. Pete ho ještě v dostatečné vzdálenosti následuje k autu a kontroluje, zda opravdu odjel. Když se vrací, padám mu celá rozklepaná do náruče. Slzy mi tečou po tvářích a nejsem schopná se uklidnit.

„Pšt, Eliško, to bude dobrý. Zapomeň na něj. Dělá pořád jenom problémy." Hladí mě konejšivě po vlasech. Možná jindy by to pomohlo, ale teď ne. Řekl toho tolik ošklivého, co mě bude strašit ještě hodně dlouho. Prostě to z mé hlavy nechce pryč. Když se mě Petovi ani po několika minutách nedaří utišit, bere mě do náručí a odnáší do obýváku. Pokládá na pohovku, přikrývá dekou, a když si chce sednout do křesla, bolestně vypísknu, ať jde ke mně. Chvíli váhá, ale nakonec si lehá za mě, ruku opatrně obtáčí okolo pasu a já mám konečně pocit bezpečí. Zavírám oči, dech se zklidňuje a po chvilce už cítím, jak upadám do sladkého spánku.