BOJ vs BOJ ✔

44. Bastard

Seth

Den utíká vcelku rychle. Střídáme se tu s Maxem a ještě mi zbývá čas na vlastní trénink. Zápas se blíží. Jenson už rozehrál svou psychologickou hru a zásobuje média svými prohlášeními, jaký je borec a já nula. Je mi to jasné. Já ale spoléhám na Peta, že se mu podaří vyšťourat něco, co mi bude hrát do karet. Já svou hru rozehrávám vždycky až na poslední chvíli a tak tomu i při posledním zápase nebude jinak.

„Tak, příští týden ve čtyři, nezapomeňte!" Už snad po desáté opakuji těm špuntům a jejich doprovodům. Pomalu se oblékají a mizí do studeného New Yorku. Poklízím skleničky na baru, když se za posledním zavřou dveře. Zhluboka si oddechnu a vydávám se zpoza pultu zamknout. Jenže jsem tak metr ode dveří, když se prudce rozrazí a v nich stojí můj otec. Na první pohled je vidět, že v míru nepřišel. Jeho brunátná barva a vraždící oči naznačují pravý opak. Než stačím otevřít pusu, abych ho vyhodil, rychlým krokem mě obejde, usedne na bar a spustí.

„Prej si jí bereš?"

Prej si jí bereš, co je to za otázku? Ani její jméno nezná, zuřím v duši. Na venek se však snažím vypadat klidně a vyrovnaně. Vím, že můj výbuch by k ničemu nevedl. Navíc, na něj je času dost.

Polknu, zavřu stále otevřené dveře a poté se šouravým krokem vydávám za bar. Opřu se o pult na druhé straně, zkřížím ruce na prsou a chvíli hledím na toho muže, který si stále drze říká můj otec.

„Do toho ti nic není." Vyslovím po pár minutách. Otec se natočí celým tělem ke mně, na baru spojí ruce a popravdě nechtěl bych teď vědět, co se mu honí v hlavě.

„Jak není?" Zvýší na mě hlas.

„Prostě není. Je to můj život, jsem dospělý, tak si můžu dělat, co chci." Držím se stále ještě v klidu.

„Na to zapomeň. Sepíšeš předmanželskou smlouvu. To je moje podmínka."

„Ty si nebudeš určovat žádný podmínky. Ani jí neznáš. Já žádnou smlouvu nepotřebuju."

„To proboha nevidíš, že je to jen obyčejná zlatokopka? Sebere ti všechny peníze, z čeho pak budeme žít? Prostě tu smlouvu sepíšeš a basta!" Třískne pěstí o bar.

To už ve mně bouchají saze. „Znovu ti opakuju, že já tu smlouvu nepotřebuju a ještě jedno slovo a už ode mě neuvidíte ani dolar!" Rozlehne se po celém centru můj řev.

„Bastarde!"

„Vypadni odsud!" Jsem v mžiku na druhé straně a za límec kabátu ho táhnu ke dveřím. Nadává a mezi tím mele cosi o tom, že nejsem jeho syn. Jenže to vím. On pro mě přestal existovat už dávno. Vyhazuji ho na ulici, zavírám a pro jistotu zamykám. Poté to na mě všechno doléhá. Po dveřích se sunu k zemi, slzy zmáčí obličej a v hlavě to neuvěřitelně hučí. Chytám jí proto do dlaní a ubezpečuji sám sebe, že já nikdy takový nebudu. Já budu své děti milovat, vždycky, ať už jsou kýmkoliv.

Čas plyne jako voda. Venku svítí pouliční lampy, slzy na tvářích uschnuly a hlava už je v pořádku. Zvedám se na nohy, v umývárce si obličej oplachuji studenou vodou a teprve poté se na sebe dívám do zrcadla. Není to veselý pohled. Utrápený, smutný obličej, s ještě smutnějšíma očima. Nahlas si povzdychnu a poté mířím k sobě do kanceláře, kde beru tašku a klíče od auta. Už jsem měl být dávno doma. Eli bude mít určitě strach.

Nevím, jak to Pluto dělá, ale jeho veselá nálada by se měla prodávat. Nadšeně po mě skáče a dožaduje se pohlazení, jen co jsem vystrčil nohy z auta. Na chviličku si sedám na verandě na promrzlou lavičku a nechávám to psisko, aby mě zbavilo všeho špatného, co se na mě dneska přilepilo. Stačí pár pomuchlání, pohledů do jeho očí a na světě je hned líp.

„Pluto, Pluto, ty jsi vždycky věděl, jak udělat den lepší." Drbu ho mezi ušima. Zvědavě se na mě podívá, jakoby vnímal obsah slov a pak zaboří hlavu do mých dlaní.

„Pojď, dám ti granule." Vstávám a mířím k hlavním dveřím. Jen co je otevřu, proletí ta střela kolem mě a není po něm ani vidu, ani slechu. Nejspíš už čeká v kuchyni na svoje dobrůtky.

„Ahoj E..." zarážím se mezi dveřmi do obýváku. Chtěl jsem jen nakouknout, jelikož jde televize a tak jsem předpokládal, že se Eli dívá. Ale to co vidím, mi vrací všechen vztek, kterého mě Pluto před chvílí zbavil. Na sedačce leží Elis a zezadu jí objímá Pete. Ona spí, zatímco on sleduje televizi. Už chci spustit povyk, když si mě všímá a rychle šeptá, ať nevyšiluju. Lehko se to řekne, hůř udělá. Přecházím blíž, oči zapíchnuté na Elis a jen vzdáleně poslouchám, co Pete šeptá.

„Ksakru Sethe! Odnes jí do ložnice. Hned!"

Zaregistruji jeho tiché nadávání.

„Všechno ti vysvětlím, jen jí odnes."

Skláním se tedy, beru Eli do náruče, a co nejněžněji jí odnáším nahoru.

„Tak spusť!" ptám se, ještě než dosednu na opěrku pohovky, na které sedí Pete. Tváří se neutrálně, zatímco ve mně to zase vře.

„Byl tu tvůj otec." Už jen ta první věta mě nutí se prudce postavit.

„Sedni si zase a poslouchej." Vrací mě na původní místo.

„Byl tady tvůj otec. Nevím, jak se dostal přes bránu, ale normálně zazvonil. Zrovna jsme řešili tu rozlučku. Eli šla otevřít a on na ní hned ve dveřích spustil, že je špína z východu a že si tě bere jen pro peníze. Šel jsem jí pomoct, protože jí natlačil do domu, ale schytal jsem to taky. Prý jsme tě ukradli a jde nám jen o prachy. Máme táhnout tam, odkud jsme přišli."

Nedá mi to. Tohle se v sedě blbě poslouchá. Přecházím po obýváku sem a tam, nervózně a hlavně bezradně si projíždím po tváři i vlasech. Tohle nemůže být pravda. Proč já?

„Nakonec mu Eli pohrozila policií a vyhodila ho. Jenže hned potom se zhroutila. Nechtěl jsem jí takhle držet a už vůbec ne být tak blízko, vážně, ale ona nedala jinak. Sethe promiň, nevěděl jsem, jak jí uklidnit."

„Já ho zabiju! Tak proto přišel ke mně tak rozzuřenej. Vpadl do centra a požadoval, ať sepíšu předmanželskou smlouvu. Vyhodil jsem ho..." Zakroutím hlavou, otáčím se a odcházím do kuchyně, z které na mě už několikrát vykouknul Pluto.

„Zavolej mi Advina, ať hned přijede. Musím udělat nějaké změny. Už ode mě neuvidí ani dolar!"