BOJ vs BOJ ✔

46. Poslední zápas

Elis

Na svatbu jsou všechny přípravy hotové, nebo je dolaďuje agentura. Pro nás je hlavní, že máme šaty, prstýnky, kytky a oznámení, které jsme včera vyzvedávali cestou z úřadu. Musela jsem s Advinem vyplnit ještě nějaké formuláře kvůli sňatku a taky pobytu. Vše šlo bez problémů. Sice toho všeho mám plnou hlavu, ale uklidňuje mě fakt, že do svatby je ještě relativně daleko.

Daleko, ale stejně jsem celá nesvá, i teď, kdy se kroutím na letištním sedadle a čekám s celým týmem, než dá Seth rozhovor a v hlavě si rekapituluji, zda mám opravdu vše. Moc se mi tedy letět nechce, ale zase když je to Sethovo poslední zápas v kariéře a já pevně doufám, že i s vítězným pásem na konci, nemůžu tam chybět. Ale do arény mě nikdo nedostane. Jsem domluvená, že zůstanu v šatně, kde budu mít puštěnou televizi, aby se neřeklo. Snad to přežiju ve zdraví.

Konečně nasedáme do letadla a vydáváme se na cestu do Brazílie. Čeká tam na nás, teda na Setha, Ibirapuera Gymnasium, jak se právě dočítám z internetové stránky. Mimo jiné jsou tu i informace o jeho protivníkovi Garnetu Jensonovi. Třicetiletý rodák z Billings v Montaně, který se rval už jako malé dítě. Podívám se koutkem oka na Setha, který mě sleduje a zakroutím pobaveně hlavou.

„Vypadá jako bezdomovec."

„Je to zákeřnej hajzl. Soupeři nic nedaruje a má pěkně tvrdý rány. Ale jednou jsem ho už porazil, tak to udělám i podruhé. Neboj Eli, jen čtyři dny a letíme zase domů. A potom si tě budu jen a jen rozmazlovat." Pohladí mě po ruce, a tu svou nechává následně položenou na mém stehně. Ještě chvíli listuji na telefonu internetem, než ho odkládám a zavírám oči. Spánkem mi ta cesta uteče přeci jenom rychleji.

„Zlato, už jsme tady." Probouzí mě sladké polibky na tvář. Otevírám nejdřív jedno oko, potom druhé, abych zjistila, že jsem skoro celá položená na Sethovi. Narovnávám se tedy zpátky do sedadla, prohrabuji své všude trčící vlasy a ospale nakukuji z okénka ven. Rolujeme na letišti, na kterém svítí nápis Sao Paulo Guarulhos. Po téměř desetihodinovém letu jsme konečně tu. Je sice něco kolem páté ráno a všichni vypadáme jako obživlé mrtvoly, ale cestu na hotel zvládáme v pohodě. Každý zahučí do svého pokoje a jde ještě spát. Odpoledne je vážení a tak Setha po spánku čeká sauna a den bez vody. Nesnáším tohle jeho účelové hubnutí. Během týdne se z něj stává pomalu kostlivec a to jen na vážení. Poté má pár hodin na to, aby zase co nejvíc přibral a měl tak výhodu nad soupeřem. To je jedna z věcí, kterých se Seth rád zbaví a já taky. Jenže dělají to tak všichni. Ale teď už leháme do postele a usínáme v náručí toho druhého.

***

Cesta do arény Ibirapuera Gymnasium je přes celé Sao Paulo. Alespoň mi to tak přijde. Seth je ponořený sám do sebe a já vzpomínám na velice příjemnou noc, kterou jsme strávili vášnivým milováním. Bylo sice před zápasem, ale vymluvte to nadrženému chlapovi. Prý musíme zkoušet holčičku. Tak jsme jí zkoušeli a to hned několikrát. Na to, že Seth skoro týden hladověl, byl až moc aktivní. Potutelně se při těch vzpomínkách usmívám, což neuchází Maxovi, který se na mě zrovna dívá.

„Copak Elis?" Nadhodí z místa naproti mně, v luxusní limuzíně, kterou pro nás poslali pořadatelé.

„Ale nic, jen jsem si na něco vzpomněla." Brouknu odpověď. Než jí stačím doříct, natáčí se ke mně Seth a do ucha šeptá, že na tu noc taky myslel.

„To jsem tak průhledná, nebo jen zafungovala telepatie?" Opáčím nazpět. Seth už ale nic neříká. Sleduje příjezdovou cestu k aréně a nejspíš se už vnitřně připravuje na zápas. Myšlenky se mu musí míhat v několika vlnách. Dneska to bude velký. Zápas o titul, poslední v kariéře, je toho prostě hodně na psychiku.