BOJ vs BOJ ✔

47. Rozloučení

Elis

Sedím na posteli v naší ložnici, oděná celá v černém a jediný, kdo kazí tenhle smuteční okamžik, je bílý kapesník, který žmoulám v ruce. Jsem rozechvělá a stejně se cítí i má duše, která stále ještě nepobrala, co se stalo. Zavírám oči, vracím se v myšlenkách zpátky a snažím se vše pochopit. Jenže ono toho k pochopení moc není. Seth vyhrál, získal svůj čtvrtý titul a potom v šatně, v mém náručí zkolaboval. Nepodařilo se ho oživit. Doktor Preston mi poté vysvětloval, že mu puklo srdce. Nic ostatního jsem nevnímala. I případ, že nějaký fotbalista vstřelil omylem vlastní gól a následně se stejně jako Seth zhroutil a zemřel, šel mimo mě. Popravdě mě to nezajímalo. Nic z toho. Setha mi to nevrátilo. Všechno se ponořilo do mlhy a já ani nevím, jak jsem se dostala na hotel, potažmo zpátky do New Yorku. Vím jen, že jsem odmítala všelijaké uklidňující injekce, které mi byly nabízeny a bránila se všem médiím, pro které se Sethova smrt stala pořádným soustem.

Zhluboka si povzdechnu a setřu malou slzu, která se objevila v levém oku. Proplakala jsem tolik dní i nocí, že už jsem si na ty hořko-slané potvory zvykla. Všichni kolem mě chodí po špičkách a pomáhají, jak se dá. Helen, která se o mě stará společně s Jil, Max, který si vzal na starost centrum, i Pete, který zařizuje vše okolo pohřbu. Já nejsem schopná ničeho.

„Eliško, je..."

„Já vím." Nenechávám Peta dokončit větu. Zvedám se z postele, upravuji své malé černé, které mi musela půjčit Jil, jelikož jsem dost pohubla a vydávám se ke dveřím. Další hluboký výdech a nádech, ale to už mi Pete nabízí rámě, kterého se chytám. Stále se cítím nejistě. Vyjíždíme dřív. Trvala jsem na tom, že chci být poslední, která Setha uvidí. Vymlouvali mi to, ale neodradili. Vsouvám ruku do kapsy kabátku, kontroluji její obsah a poté si s nepatrným pousmáním sedám na zadní sedadlo černé limuzíny. Cesta k pohřební agentuře netrvá dlouho. Prakticky jen něco kolem patnácti minut. Vybrala jsem hřbitov, který není tolik známý a hlavně je nejblíž domu. Budu tak mít pocit, že jsme si stále nablízku.

„Eliško, nerozmyslela sis to?" Opatrně se ptá Pete.

„Ne" odpovídám těsně přede dveřmi. Pracovník agentury je otevírá a já už vidím otevřenou rakev. Dodávám si poslední odvahy, i pro mě to není nejlehčí a dělám první krok. Pete jde za mnou.

„Pete, chci tu být sama, prosím." Zastavuji krok od rakve. Ani se neotáčím, jen poslouchám kroky a zavírající se dveře, zatímco moje oči sledují lásku mého života. Není to poprvé, co vidím mrtvého, bohužel v profesi, kterou dělám, to není nic neobvyklého, ale Seth vypadá, jakoby jen spal. Natahuji ruku, roztřesenými prsty přejedu po jeho tváři, kde mě ještě slabě zašimrá jeho nedokonale oholené strniště a pak pokračuji přes bradu na hrudník. Zastavuji až u srdce, které za to všechno může. Zamilované srdce, které samou radostí a štěstím puklo... Povzdechnu si, ale to už mě zaráží něco tvrdšího pod látkou saka. Zvědavě se dívám do náprsní kapsy a vytahuji z ní svou fotku. Vykouzlí mi to úsměv na tváři. Pete myslel na všechno. Je to totiž ta fotka, na kterou jsem mu napsala krátký vzkaz, co zněl úplně obyčejně: Jsi celý můj svět. Miluji Tě, Eliška.

Zastrčím fotku zpátky, pohladím a poté už sahám do kapsy, odkud vytahuji Sethovo snubní prsten. Patří mu a já chci, aby ho měl stále u sebe. Bude tak mít kus mě samotné. Beru ho mezi dva prsty, přiblížím ke rtům, políbím a společně se slzami, které jsou mi svědky, navlékám na levý prsteníček. Nejde bohužel až dolů, ale i tak jsem spokojená.

Naposledy se na něj podívám, naposledy políbím na ještě nedávno sladké rty a naposledy zašeptám miluji tě.

Zavírám víko rakve, otáčím se a odcházím. V mém nitru, které je stále bolavé se rozhostil klid a mír. Vím, že teď už nebude nic jako dřív, ale musím žít. Tak by si to Seth přál. Žít s jeho stínem v srdci.

Za dveřmi na mě čeká Pete.

„Můžeme." Zaháknu se do něj, přesto ještě chvilku stojíme na místě. Až když slyším bouchání od toho, jak chlapi jistí víko proti otevření, dělám krok ven. Nasedáme do auta a teď už míříme na hřbitov k ostatním smutečním hostům. Odmítla jsem rozloučení v kostele, chtěla jsem ho pod širým nebem, krátké, bez zbytečných řečí a hlavně bez bulváru a novinářů. Jen pár nejbližších.

Smuteční řeč, kterou jsem s Petem dávala dohromady, poslouchám jen okrajově. Spíš myslím na všechno hezké, co jsem měla možnost se Sethem zažít. Od prvního okamžiku, kdy jsem ho viděla jako kapucína na letišti, přes slovníkové dorozumívání, až k našemu poslednímu polibku. Občas ještě cítím jeho rty na těch mých. Nezapomenu na něj, nikdy v životě na něj nezapomenu, protože pro mě znamenal hodně moc. Naučil mě radovat se ze života, znovu milovat a dokázal, že lásce nezáleží z které strany zeměkoule jste, nebo jakým mluvíte jazykem. Když se do sebe dva zblázní, všechno okolo jde stranou. Milovala jsem ho proto, jaký byl, ne kým byl. Sláva je pomíjivá a osud nevyzpytatelný. Seth byl zlatý člověk, se srdcem na pravém místě. A proto jsem ho milovala a milovat budu.

„Eliško" šeptá naklánějící se Pete. Probírám se ze svého snění a vzpomínání. Pastor skončil a i Max pronesl krátkou řeč. Začíná se se spouštěním rakve. Slyším za sebou hlasité vzlykání, i popotahování, ale já jen zavírám oči, za kterými vidím Setha. Usmívá se na mě. Působí tak šťastně, že se usmívám i já. Chvíli se na sebe díváme, pak zvedne ruku, zamává mi, pošle vzdušný polibek a já otevírám oči. Rakev sedí na dně hrobu. Na svém místě posledního odpočinku. Dělám nejistý krok blíž, beru do ruky hrst hlíny, kterou odhazuji dolů společně s květem hortenzie a česky, tak, aby mi nikdo kromě Peta nerozuměl, pronáším.

„Svěřuji tvé tělo zemi. Prach prachu, popel, popelu. Sbohem Sethe."