IDENTITA NEZNÁMA

Stejně si mě najdete.

Otevřela jsem složky na první stránce. Jediné, co jsem uviděla, byl seznam jmen. Byla mi povědomá, ale nedokázala jsem je zařadit, dokud jsem si nepřečetla pár posledních. Byla to má jména. Jakmile jsem otočila na další stránku, dívala se na mě mladá slečna. Byla to dívka, kterou jsem jako mladší z celého srdce nenáviděla. Dívka, která mi vzala místo na mém prvním pasu. Znovu jsem si vybavila den, kdy jsem svůj první pas dostala. To zmatení, že jsem na fotce nebyla já. Ten nový začátek. Prolistovala jsem si celé složky. Ze všech stran mě pozorovaly dívky, které mi byly podobné. Od určitého věku jsem se dokonce začala poznávat. Pod fotkami byly stručné popisy mé osoby a mapky míst, ve kterých jsem se pohybovala. Dojela jsem až na poslední stranu, kde byla i má poslední identita. Sherleen Holmesová. Na mapce, která znázorňovala Londýn, byla vyznačena má cesta z letiště. Nejjasněji bylo velkou červenou tečkou vyznačeno jedno místo. 221B, Baker Street. Zhluboka jsem se nadechla. To přece nebylo možné, nebo ano? Přece to nemohl být celou dobu Mycroft Holmes, který mě pozoroval. Nebo mohl? Začala jsem si v duchu procházet všechna fakta. Mycroft měl vysoké postavení, lidi tedy mohl mít opravdu kdekoli. Ale jak by na mě přišel? Celou dobu jsem si myslela, že jsem byla v naprostém utajení. Ale přece jsem jednomu člověku utéct nemohla. Zavřela jsem složky, odsunula jsem se od stolu a postavila jsem se. Složky společně s několika nezbytnostmi jsem dala do jedné z mnoha tašek, které jsem si s sebou přivezla, a která byla poměrně menší, než ostatní. 
,,Co to děláte?'' ozvalo se najednou od dveří. Lekla jsem se a prudce jsem se otočila. Sherlock stál ve dveřích a pátravě mě pozoroval.
,,Věděl jste to? Věděl jste, co je v těch složkách?'' vyjela jsem na něj a zastrčila jsem si ruce do kapes.
,,Ano věděl,'' odpověděl s klidem Sherlock. 
,,Celý můj život mě vy s vaším bratříčkem sledujete. Potom mě začnete vyslýchat a nakonec mě psychicky trýzníte!'' začala jsem na něj křičet a do oči se mi vedraly slzy.
,,Chtěla jsem jen začít normální život,'' dodala jsem, otočila jsem se a zapnula jsem si svou tašku. Pevně jsem na chvíli zavřela oči, aby slzy neměly šanci vyjít na povrch.
,,Kam chcete jít?'' zeptal se Sherlock, stále naprosto klidný.
,,Není to snad jedno? Stejně si mě najdete,'' špitla jsem a přehodila jsem si tašku přes rameno.
,,Nebudete ani chtít nic vysvětlit, než odejdete?'' ptal se dál.
,,Co bych měla chtít vysvětlit? Nic jste mi nezapřel.''
,,Myslíte si tedy, že je vaše teorie správná?'' 
,,A není snad?'' Tou otázkou mne Sherlock poněkud zaskočil. Otřela jsem si oči a poslouchala jsem.
,,Nemusí být,'' odpověděl neurčitě. Zamračila jsem se a zavrtěla jsem hlavou. 
,,Když bude potřeba, najdete si mě,'' řekla jsem nakonec, protáhla jsem se kolem Sherlocka a opustila jsem pokoj. Beze slova jsem prošla kolem Johna, který už opět seděl v obýváku. Kývla jsem na něj, zatímco on mě pátravě pozoroval a opustila jsem byt.