Magic green eyes [Larry] ✔

Kapitola 50

Third point of view

Jen, co se Harrymu do uší dostala odpověď, úlevně vydechl a více si na sebe natiskl Louise. Srdce mu radostí bilo, protože mu jeho brunet odpověděl kladně. A to ho ani nežádal o ruku.

„Pauza skončila. Poprosil bych vás, abyste se vrátili," mluvil k nim policista. Oba si povzdechli, jelikož už museli od sebe. A to nechtěl ani jeden. Chtěli se jen držet v objetí, poslouchat bití srdce toho druhého a vědět, že jsou u sebe. To jediné chtěli.

„Tak pojď." Naposledy ho pohladil po vlasech, dal mu pusu na líčko a společně se vydali do místnosti. Harry si všiml, že je každým krokem Louis čím dál tím více vyklepanější, že se více třese, ale nemohl už nic dělat.

Modrooký brunet se naposledy podíval na svého přítele, než se opět posadil na místo, odkud odešel. Díval se jen na Harryho, kde hledal klid v jeho očích, ale spíše v nich našel strach a obavu. Což ho tedy dvakrát moc neuklidnilo.

„Takže, pane Tomlinson," začal jeho právník. Louis se celý rozklepal, jelikož se neskutečně bál, že je tohle k ničemu a pokud se Jordan nedostane za mříže, skončí to špatně.

Opět se ptal na vlnu nepříjemných otázek, které v něm vyvolával strach, bolest, nicotu a ani Bůh neví, co vše se v něm dělo. Jediné, co aktuálně chtěl bylo, aby už tohle skončilo.

„Skončil jsem. Nemám další otázky." Otočil se na patě a sedl si na své místo. Tady na židli, která byla před soudcem.

„Dobrá, pane Tomlinson." Jeden výslech skončil, druhý začal. Už nechtěl odpovídat. Chtěl jsem utéct od toho všeho a nevylézat. Chtěl se schovat někam, kde ho nikdo neuvidí.

Právník Jordana měl mnohem horší otázky, než měl jeho právník. Byly hrubější, citlivější. Někdy jej musel i jeho právník upozornit, že je již přes čáru.

Cítil horké perly bolesti, jak mu stékají po pokožce líc. Celý se klepal. Ret se mu třásl. Kolena k sobě tiskl. Hruď se nepravidelně nadzvedávala.

Když se jednou podíval na Harryho, viděl v jeho očích slzy, které mu tekly po tváři. Viděl v nich ten smutek, který ho bodal do srdce.

„Mého mandanta jste obvinil i z vyhrožování. Můžete mi to nějak objasnit?" ptal se právník. Přemístil na něj svůj pohled pln zoufalství. Cítil jak se hroutí, ale nedokázal to nijak zastavit.

Louis mu to samozřejmě objasnil. Vysvětlil mu, co všechno se dělo a co Jordan říkal. Dokonce ho i citoval, jelikož jeho slova se mu vždy vryla až do morku kostí.

Následovaly asi tak další tři otázky, než mohl Louis odejít. Jeho chůze byla pomalá, plná třesení jeho těla. Nedokázal ani zastavit slzy, o což se snažil už delší chvíli.

„Zvládl si to dokonale," pochválil ho jeho právník. Louis mu věnoval jen malinký úsměv, což bylo jen pozvednutí koutku. Nejraději by se teď přitulit k Harrymu, který by mu aspoň zazpíval, ale musel počkat.

„Předvolávám dalšího svědka. Harryho Edwarda Stylese." Jmenovaný se opatrně postavil, ale za to rázným krokem šel k lavici. Chtěl aspoň na venek vypadat sebejistě, i když v sobě hořel nejistotou a strachem.

Louisův právník se postavil, aby začal, ale přerušil ho Jordan, který už to nedokázal vydržet. Nedokázal ustát tíhu viny, která ho sžírala.

„Pane soudce, vše, co zde bylo řečeno, z toho všeho jsem vinný! Mrzí mne to, nevěděl jsem, co to dělám, ale mrzí mě to! Pokusil jsem se ho znásilnit, vyhrožoval jsem, ohrozil jsem ho na životě! Prosím, už dost!" křičel přes celou soudní síň. Všichni zůstali mlčky sedět. Nejvíce to však překvapilo Louise a Jordanova právníka.

Když se soudce vzpamatoval, odvolal Harryho a poprosil ho, aby si sedl na své místo. Ale zase předvolal Jordana s tím, aby řekl vše, co se dělo. Popřípadě, v čem Louis lže.

Jenže, při překvapení Louise, nevyvrátil nic, ale potvrdil všechna Louisova slova. Potvrdil vše, na co Louis odpovídal a ještě k tomu dodával informace z jeho pohledu.

„Obžalovaného shledávám vinným. Trestem je deset let odnětím svobody. Nelze propustit za slušné chování ani na kauci." Třikrát za sebou se po síni rozlehlo třísknutí kladívka, než policisté odvedli Jordana do vazby a soudce odešel.

Louis se zhroutil na židli, kde se plně rozplakal. Plakal hlasitě a silně. Chtěl to všechno ze sebe dostat. Chtěl toho tolik, že se do toho začal zamotávat, co všechno vlastně chce.

„Zvládl si to, Louisi. Už je konec a on jde do vězení. Je po všem," konejšil ho jeho právník, ale ona slova byla zbytečná. Louis nevnímal ani jedno z nich.

Harry k němu okamžitě přiběhl. Dřepl si před něj a přitáhl si ho do pevného objetí, kde si svého přítele tiskl na hruď jak jen nejsilněji mohl.

„Děkuji moc," poděkoval Harry za Louise právníkovi, který s malinký úsměvem kývl a odešel ze síně. Věděl, že nyní už ho nebude potřeba.

„Louisi. Louisi, lásko moje, podívej se na mne," pobídl ho. Odtáhl se od něj, čímž ho vlastně donutil, aby se na něj podíval.

„Už je dobře, princezno. Je ve vězení. Už nám nic nehrozí, zlato. Pojď. Vypadneme odtud." Pohladil ho po vlasech, než si ho vzal do náruče. Tohle Louis potřeboval. Harryho, Harryho objetí, Harryho lásku.

Omotal si nohy kolem Harryho pasu a ruce kolem krku, čímž se na něj natiskl jako klíště. Ale ani jednomu to nevadilo. Oba to potřebovali. Aby věděli, že je ten druhý u něj a je taky v bezpečí.

Louis si opřel čelo o Harryho rameno, načež zavřel oči. Poslouchal své srdce, jak mu zběsile bije v hrudi. Jak mu nechává proudit krev cévami.

Zhluboka dýchal, pomalu usínal. Přestával vnímat okolí, protože jediné, co vnímal, byl Harry. Harryho srdce, Harryho vůně, Harryho teplo, Harryho stisk. Pro něj aktuálně existoval jen Harry a nikdo jiný.

„Strašně moc tě miluji, Harry," zašeptal Louis Harrymu do ucha. Řekl mu to, protože to měl na jazyku a protože to tak cítil. Cítil, že to srdce v hrudi bije jen pro Harryho. Ne pro něj.

„Já tebe taky, Louisi," odvětil mu Harry s úsměvem. Zastavil se v cestě, jen aby mohl Louisovi zavrtat hlavu do krku, načež se rozplakal.

Oba plakali, zamilovaní do sebe. Jejich srdce bila pro toho druhého. Láska se jim rozprostírala po celém těle a nekončila.

Dva muži stáli jen tak na chodníku v objetí. Navzájem si plakali v náručí. Tiskli se k sobě a ignorovali kapičky deště, jež na něj začal dopadat.

Vnímali jen toho druhého, který pro něj znamenal celý jeho život, celý důvod žití a taky celý jeho vesmír. Možná to nebyli manželé. Oni byli něco víc. Byli spojení skrze duši. Byli mates. A to pro ně bylo mnohem lepší, než kov na prsteníčku.

Viděli si navzájem do srdce a duše. Viděli do toho druhého, až by jeden nevěřil. Byli spřízněné duše, které hledá každý z nás. A oni se našli.