Zrcadlo tváře /Avengers, Victory 1/

Epilog

Mohl uběhnout tak týden. Kapitánka udělala, jak slíbila, a bezpečně přivezla zeslábnutého Tonyho s Nebulou. Tu už Victory znala z Peterova vyprávění, kdysi jí pověděl leccos.

Všem zároveň zamrazilo v zádech a ulevilo se. Jednak, protože rádi viděli zpátky svého egoistu, ale spočíval v hrozném zdravotním stavu. Skončil na kapačkách. Taky všichni byli zděšení, že Peter Parker aka Spiderman, se též rozpadl v prach stejně jako polovina vesmíru, jak později zjistili.

Den nebo dva na to se hádkou do sebe pustili Steve s Tonym. Brunet blonďákovi začal leccos vyčítat, byl rozčílený, vystrašený a zoufalý. Nakonec zkolaboval a Bruce mu musel dát sedativa, aby si odpočinul.

Superhedinům dost haprovala morálka. Každý se nějak potápěl buď v sebelítosti nebo depresích, pro všechny to byla velká rána jako hrom z čistého nebe. A oni tu prohru po těch rocích zachraňování  prostě nemohli snést. Ne však kvůli sobeckým důvodům kvůli egu, nýbrž že o skoro všechny známé přišli. A nevěděli, jak je dostat zpět.

Ale jako zázrakem se najednou dozvěděli o Thanosově aktuální poloze pomocí Rocketa, který byl s nimi stejně jako Thor. Bez rozmyslu se vydali za ním a Vicy samozřejmě nechali na základně kvůli bezpečnosti. To však netušili, že toho využije.

Momentálně červenovlasá dívka seděla na nemocničním pokoji u lůžka, kde stále Dealius ležel v kómatu. Držela ho za bezvládnou ruku a hleděla na bratrovu bledou tvář. Všichni až na Papper a spícího Tonyho ve vedlejším pokoji byli všichni pryč.

„Je mi líto, že se nemůžeme rozloučit, abys mě plně vnímal. A tuším, že bys mi to rozmlouval a nazval mě zbabělcem. Ale já už nemohu dál bráško. Vím, že nejsem jediná na dně, že ostatní taky truchlí, ale už mám dost. Proto vás všechny musím opustit. Srovnat si to všechno v hlavě. A hlavně sama. Promiň mi to,“ fialovoočka tiše vstane a políbí sourozence na čelo.

Z očí jí unikne pár nechtěných slz, které dlouhou chvíli v sobě neustále držela. Nyní je nechala volně dopadnout do Dealiusových vlasů. Ale už se nechtěla déle zdržovat. Její dosavadní společníci by se mohli každou chvíli vrátit.

Proto si přehodí velký už delší dobu sbalený batoh přes ramena, věnuje poslední pohled svému nejbližšímu a potichu opustí nemocniční pokoj. Cestou už jen polykala slzy plné hořkého smutku a zoufalství. Potřebovala si to však v hlavě pořádně urovnat a na to chtěla být sama.

„Myslela jsem, že si to alespoň rozmyslíš. Ale očividně jsi pevně rozhodnutá.“

V chůzi ji zastavil jemný unavený ženský hlas. Už by opustila budovu základny, kdyby si jí nevšimla Papper. Victory se pomalu otočila za hlasem a nasadila provinilý výraz.

„Je mi to líto,“ sklopila zrak a vyčkávala, co z Tonyho přítelkyně vypadne.

„Nebudu ti bránit v odchodu, ale počítej s tím, že to Stevovi řeknu hned, jak se vrátí. Abych byla přesná, vím, kam půjdeš,“ pevně řekla.

Vicy k ní prudce zvedla pohled.

„Nemusíš se na mě tak dívat. Umím si dát dvě a dvě dohromady,“ hned namítá jemná zrzka světlé barvy.

„Prosím.....neříkej mu to,“ špitne Victory s prosebným výrazem.

„Vlastně ani nemusím. Věděl, že tu nechceš být. Věděl, že to nedáváš. A hned mu došlo, kam bys tak mohla jít. Chvíli to trvalo, ale nakonec pochopil tvé soukromí, proto ti dá volný průběh. Nepřiletí k tobě hned. Ne teď,“ Tonyho drahá polovička dokázala zaskočit, překvapit a zarazit naráz v jedné minutě sexy mimozemšťanku.

„Když to věděl, proč mě hned nepustil a dával mi na každý krok chůvu, abych náhodou nezdrhla?!“ Vicy to okamžitě docvaklo. Sice se cítila jak těhotná, ale během sekundy se dokázala rozčílit do běla.

Papper jí věnovala vševědoucí pohled. Moc dobře tušila, co za tím bude. Ale nechala ty dva, aby na to přišli dřív nebo později sami. Nechtěla jim dělat generála.

„Co... Co jako znamená ten pohled, já to nechápu,“ vyjekne Vic.

„Víš Victory, jsou věci, které ty i Steve dlouhou dobu přehlížíte. Ale neboj, zažila jsem to samé,“ Potsová se zlehka zasmála a už se otáčela k odchodu v domnění, že tam červenovlásku nechá jen tak stát a nechápavě civět do blba.

„Jo a abych nezapomněla,“ ještě si na poslední chvíli vzpomněla. „Snaž se nezemřít.“

Následně už definitivně opustila Victory. Chvíli trvalo, než jí došlo, že by už opravdu měla jít, aby to stihla dřív, než se ostatní vrátí z mise. A při nejmenším alespoň na chvíli dát stranou nasazeného brouka v hlavě. Byl čas už jít.

A zrcadlo falešné tváře nechat daleko za sebou.

Moji vážení,
Hlásím, že tohle je opravdu definitivní konec prvního dílu Victory. A jelikož jsem nedostala žádné otázky, už ani nebudu přidávat Charakter ask a děkovačku šoupnu sem.💓💓💓

Tento příběh byl trochu odlišný od série Wafieair a já jsem chtěla zkusit, jaké to je, psát jednak z třetího pohledu a jednak o životě osoby z jiné planety než naše Země. A upřímně jsem mile překvapená, že to mělo celkem dobrou odezvu, přece jen to byl takový hokus pokus. 😅😅😅

Poděkovat bych měla především všem, kdo opravdu vydržel až do konce. Protože jsem si moc dobře vědoma, jak často jsem vydávala kapitoly a pravidelně to bohužel nebylo. Proto skláním pomyslný klobouk dolů. 💜

Ti kdo to teď čtou, moc dobře vědí, o koho jde, proto teď nebudu vypisovat přesně ta jména. 💁‍♀️

No, myslím, že už moc kecám, ale srdíčko jsem si prostě musela vylít, to mi nevezmete😂

Což mě ještě přivádí k velmi důležité otázce.... Byl by zájem o další díl?

Nechci totiž znát jen svůj názor, ale i názor všech, kdo to čte. Proto děkuji za případné odpovědi, ať už kladné či záporné.

No a ještě poslední otázka, nebojte😂
Jaký dojem na vás obecně udělala tato knížka o Victory?

Ještě jednou moc moc děkuji za Vaše hlasy, komentáře a veškerou poskytnutelnou podporu. Velmi si toho vážím. 🙂🙂🙂💚🧡🖤❤️💜💙

S láskou
Vaše Rebecca0004💓💓💓

Slova: 730