Little box of yes

Hallowen v Las Vegas

Byl den před halloweenem a ulice byly plné prosvícených vydlabaných dýní. Pražskými ulicemi putoval šramot. Sousedé pokukovali přes plot a, jak už to u Čechů bývá, porovnávali a záviděli si vzájemně své výzdoby. Byla hluboká noc a temné stíny třinácti dýňových luceren problikávaly pod náporem větru.
K půlnoci už bylo v ulici ticho. Avšak Sousedské hádky zanechali v duši jedné dýně hlubokou ránu. Byla to dýně jménem Jack, již týdenní chlap, který měl půlku života za sebou.

JACK

Přišlo ráno. Slunce mi pálilo na pokožku a já z dřěvené zíďky, jak jinak než bezhybně, pozoroval Jill. Nejšťavnatější dýni v ulici, plnou čerstvosti a tak akorát zralou. Mohlo jí být přibližně tři dny. Každý se do ni zamiloval na první pohled. Ach, jak mi kámoš dýně z druhé strany zaviděl, že ji mohu sledovat tak zblízka. Zrovna teď nás dali dostatečně blízko k sobě, abychom si mohli popovídat. Jay, můj oživitel mi včera ke všemu tomu vyřezal velké okouzlující oči a pořádně prořízlá usta. Možná právě díky Jayově kreatovnímu talentu jsem Jill natolik oslovil, že jsme se před chvilinkou vzali.
V ten den mě ale něco dokázalo zlomit. Radoval jsem se ze svatby, nové lásky, nového kroku do života a ke všemu tomu slavil jeden týden života. To vše mi zkazil právě Jay. Měli jsme romantickou chvilku s Jill. Smáli jsme se potichu, ale od srdce, koukali na oblohu a hledali souhvězdí Malé dýně. Jay kolem nás vyvěšoval světýlka a zkoumal Jill prozíravým pohledem. Prosil jsem ji, ať si ho nevšímá, když vyšla z dvěří u ní její majitelka Mary. Ta po mě jen přejela kukadly jako bruskou a zastavila se na Jayovi.
Strhla se hádka, oba byli duchem nepřítomni a jeden přes druhého křičeli; Jill je lepší, jen novější a krasnější! Jack má hezčí oči, nevypadá jako by ho oživilo tříleté děcko! Jill má na pařezu lepší pohodlí! Jack hezčí výhled!
Jill... Jack... naše jména nám uvízli v plameni srdce. Pak si Mary mojí milovanou Jill odnesla na druhou stranu domu, mimo můj dohled a mi se ani nestačili rozloučit.

ÚSMĚV

Bylo mi smutno, jako bych umíral a to jsem byl teprve v polovině svého života. Chtělo se mi plakat, ale moje veselé velké oči na to nebyly vyřezány. Ale ze všeho nejvíc se mi chtělo zpívat jednu smutnou písničku, kterou jsem mého prvního dne v Kauflandu zaslechnul v rádiu. Netušil jsem o čem se v ní zpívá, ale slýchal ji tak často, že jsem si ji zapamatoval. The ghost are coming, myslím, že se jmenovala. Přišla mi smutná, plná chmur a žalu. Pomalá, pravidelná a hluboká. Začal jsem ji pozpěvovat nejdřív potichu, neboť se mi zdálo, že je zbytečné zpívat lítostnou píseň Jill hlasitě, aby dolehla až na samý konec zahrady, když z mých usmívajíce se vyřezaných úst vyjde stejně s veselou melodii. Přesto jsem začal přidávat na intenzitě. Až jsem křičel na celou Prahu. Dychtil jsem po tom, aby mě každý slyšel. Potřeboval se vyřvat z plných semen! Pak to ve mě prasklo. Rozevřel jsem rty a zplna hrdla ze mě vytryskla šťáva. Koutky úst se mi prodloužily prasklinami přes celé tělo. Přes všechen ten vztek to přece jen ale bylo nic, které jsem si chvíli vytrpěl. Blouznil jsem dál, teď už potichu, ale stále vesele. Teď se mi ta písnička líbila mnohem víc. Nehledě na text jsem půvabnými tóny šířil potěšení.
Písnička se nocí uchytila u dalších dýní a pobrukávali si její melodii. Dychtily jen pro to, aby ji mohli slyšet hlasitěji a znát její překlad, aby ji mohli porozumět.

PŘED HALLOWEENEM

Ráno jsem se probral ještě, když jsem nesvítil. Rozhlédl jsem se po okolí a hledal Jill. Nebyla tu, opravdu to nebyl jen sen, přesto jsem se radši zeptal souseda dýně, co se včera stalo.
Vyložil mi to, jak sem si to pamatoval jen s jednou nemalou novinkou. Jill. Odjela do Los Angeles. Tvrdil mi, že jeho druhý soused dýně slyšel o tom, že se vydala s rodinou hledat toho nejlepšího překladatele pro moji píseň. Ohromilo mě to, zahřalo u srdce, ale pak mě přemohl stesk. Kdy se asi tak vrátí? Tázal jsem se v duchu sám sebe.
Co mě ale úplně dojalo. Že dalších pět dýní se vydaly hledat také, avšak na jiné světové strany. Kdybych mohl brečet, neudržel bych se.

POSLEDNÍ ČAS

Čekala mě už jen hodina života. Kolem se sklízely poslední výzdoby a já byl na řadě za chvíli. Jenže jsem musel počkat na ni, chtěl jsem se rozloučit. Jill se stále nevracela a ostatní dýně už byly zpět. I Karel, který ji jel později do Los Angles vyhledat na můj rozkaz. Odbila další minuta do mé smrti. Dvě minuty. Tři. A já je trávil koukáním na přijezdovou cestu v obličeji pořád veselý a u vnitř zkažený a zničený.
Poslední minuta se blížila. Už mě Jay držel v ruce a v druhou se snažil otevřít odpadkový igelit. Čekal mě konec. V temnu a dusnu igelitu do byl rozený horor. Nepříjemný pocit a strach. Zároveň mi pomalu odcházely všechny naděje. Cítil jsem, jak mě Jay houpavým krokem nese k popelnici směrem k Jillininu sousedovi Karlovi. A náhle jsem to uslyšel. I přes šustot igelitu jsem rozpoznal její hlas. Krásný a jemný, jako vždy. A hlas Karla.

Docvaklo mi to, přesně tak mluvila se mnou, když flirtovala. Taky ta Karlovo cesta do Los Angles, na kterou až podezdřele rychle přikývl. To, že za mnou už nepřišla. Jak zmizela za plot, seznámila se tam s ním. Nejela hledat překladače, podvedla mě.