Asi kolem osmé. Temný ulice za okny šaliny prosvětlené podélnými zářivkami. Vesměs plno, otrávení lidé se vzájemně ignorují-tak je to přece správně-a hledí z okna, aniž by se skutečně snažili něco zahlédnout. Mezi prsty protéká realita.
Leporelo okýnkatých dveří propustí dovnitř silný závan studeného podzimního vzduchu. Je smísený s potem, pižmem a alkoholem.
Ve smíchu se dovnitř vpotácí dvě prapodivné existence, siluety anonymní, s rudými nosy a prokřehlýma špinavýma rukama, ve kterých žmoulají tašku z Alberta. Vozidlem pronikne pohrdání a znechucení, jak se s žuchnutím posadí vedle navoněné paninky a nakloní se přes opéradla sedadel, aby se mohli na sebe uchechtnout. Třetí přichází zvrchu z předního vchodu, dupe po schodech, doprovázen rozmarným zařinčením skla.
"A vidiš to, todle mně furt připomíná tvýho bráchu,"otočí se na něj jeden sedící. "To cinkání flašek."
Druhý se zasméje. Trojice se znovu setkává. Huhlají prázdnými slovy o hodnotě dní a nocí, podávají si vratkými pohyby otevřenou petflašku levnýho vína. Jeden se potácí u tyče, za níž v rožku stojí asi čtyřicetiletý muž, který kolenem drží malého chlapečka, aby neklouzal po sedátku. Zatímco muž si nové návštěvníky hromadné dopravy měří ostražitým pohledem, dítě na ně valí zaujatě oči. Stojící jeho pohled tiše opětuje.
Když pak otec s dítětem vystupuje, on se za ním zničehonic otočí, zvedne špinavou ruku a zamává.
"Ahoj…" ozve se hrubý hlas v pitvorném slově.
Druzí dva ho zaraženě pozorují se škleby na ústech.
Stojící s pohledem ke dveřím usedne na uvolněné místo a podrbe se v přerostlém strništi.
"Ještě na tom nejsme tak zle," prohodí melancholicky a s mírným úšklebkem. "Zamával mi."
"No to víš že jo," zachechtá se druhý. "Asi se chtěl s náma napít chlastu."
"Hm."
"Jo, ale zamával mi."
Lesklé oči.
"To mě potěšilo."
