Eldiara: Lovci stínů✓

23.Horský průsmyk

Naskytl se jim pohled na vysoké vrcholky hor, uslyšeli i šumění Velké řeky. Ten zvuk připomněl Asiře domov.
,,A co teď?" Vykřikl Emalf, ale sotva to dořekl, dostal nápad. Zastavili se na břehu široké řeky a rudý vlk se podíval na Sirrese. ,,Musíš mi pomoct"
Asira mezitím položila černého vlka na zem, a sama se proměnila zpět. Vypadala unaveně, ale jiskřilo jí v očích.
Sirres se zatvářil zmateně a Emalf rychle vysvětloval: ,,Můžeme tu řeku zmrazit a přejít jí"
,,Proč jí prostě nepřeplaveme?" Nechápala Asira.
,,Kromě toho, že je tam silný proud, je hluboká a jsou tam krokodýli, tak bychom se zbytečně zdržovali," řekl Emalf. Asira samozřejmě věděla o těch prvních třech věcech, ale že by se zdržovali, jí nedošlo.
,,Tak fajn," kývl Sirres, spolu s Emalfem se postavili vedle sebe a hladina se vzápětí začala pokrývat třpytivou vrstvou ledu.
,,Dělejte," zavrčela Taris, když spatřila, že se Alfa vlci blíží.
Emalf se teleportoval na druhou stranu, aby zbytečně po ledu nechodil, Asira ho ve stínové podobě rychle přeběhla, a pak jí následovali Taris a Ailine.
Když přecházel Sirres, ozvalo se hlasité křupnutí a led se prolomil. Černý vlk zmizel pod hladinou, a oni na to místo vyděšeně hleděli.
První zareagovala Asira, která vyrostla v Pralese a Velká řeka patřila k její minulosti. Navíc, chtěla Sirresovi dokázat, že ne všechny vlčice jsou zlé.
Ponořila se do temné hlubiny, snažila se něco v bahnité řece zahlédnout, konkrétně Sirrese.
Uviděla ho, jak se vedle něj vznáší ten obvaz, jenž měl na noze a on se snaží vyplavat nahorů. Asira připlavala k němu, chytila ho za zátylek a mocnými tempy plavala zpět k hladině.
Jakmile se vynořila, Taris od ní Sirrese převzala a vytáhla ho na břeh, zatímco Asira se vyškrábala sama.
Ohlédli se za sebe.
,,A teď bysme měli zmizet," poznamenal Emalf.
Sirres se vrávoravě postavil na nohy, tu poslední raději nepokládal na zem, z černé srsti mu odkapávala voda.
,,Můžeš jít?" Zeptal se Emalf, a černý vlk přikývl. Všichni tři se proto vydali průsmykem mezi horami, který zahlédli, a běželi jak nejrychleji mohli.

Alesira se pro sebe usmála. Každý den byl kratší a kratší, noc temnější a temnější.
Po provedení rituálu byla hodně oslabená, ale jakmile zase nabrala síly, zjistila, že je mocnější než dřív.
Kdysi totiž uměla oživovat mrtvé jen pokud se poblíž nacházeli jejich hroby. Nyní dokázala přivolat mrtvé klidně i z Pouště. Bylo to nanejvýš užitečné.
Rozhodla se dnes navštívit tu Stromovlčici, která byla v královském vězení-skoro se tam nevlezla, ale tak co.
Vyšla z pokoje, se svou soukromou stráží-dvěma kostrovlky. Alfa vlkům nevěřila. Byli mocní, to nemohla popřít, ale bez správného velení byli stejně mizerní, jako vlci Eldiary.
Sestoupila chodbou do podzemních prostor, kde se nacházelo vězení, a uvědomila si, že aby tu Stromovlčici dostali, musela ležet na boku.
Ani neměla celu, jelikož by se do žádné nevešla, prostě ležela uprostřed celého areálu, a vzpírala se v ohromných řetězech, které jí poutaly k zemi.
Alesira se musela usmát. Stromovlci byli vzácní, a nesmírně silní. A pokud se jí podaří, tu vlčici ovládnout, bude ještě silnější.
,,ZABILI JSTE MÁ VLČATA!" Zařvala Stromovlčice zuřivě, a oči jí planuly děsivou zlostí, nenávistí a bolestí.
Alesira se zatvářila nevinně. ,,Já to nenařídila. Oni neuposlechli můj rozkaz a já je potrestala" lhala.
Stromovlčice přimhouřila oči. ,,NEVĚŘÍM TI!"
Alesira stočila uši dozadu, aby z toho řevu neohluchla. ,,Ale vem si to takhle-kdo může za to, že museli Alfa vlci do tvého lesa? Nikdo tě nerušil, všichni tě nechali napokoji, dokud nepřišli Vyvolení"
Stromovlčice jí pozorně sledovala. ,,Chtějí zachránit Eldiaru," řekla už normálním hlasem.
,,Ale jak se to týká tebe?" Zeptala se Alesira. ,,Žila sis dobře, Alfa vlci by tebe i tvá vlčata nechali napokoji, jenže Vyvolení vlezli na tvé území, pak si odkráčeli a nechali tě napospas osudu. Můžou za to oni, tebe nemusí zajímat, co se s Eldiarou děje, ale oni vtrhli do tvého poklidného života a zničili ti ho"
Stromovlčice se nechala přesvědčit, chtěla někoho nenávidět, a to jí přinutilo, Královně temnot věřit.
,,Chci je zabít!" Zavrčela a Alesira se usmála. ,,Tak to jsme dvě" řekla.

,,Mám hlad," stěžoval si Emalf. Šli horským průsmykem už druhý den a nemohli uvěřit, že je tak dlouhý.
Zásoby si s sebou nebrali, lovili vždycky když na něco narazili, ale tady nebylo kromě ještěrek a několika ptáků prakticky nic.
,,Tak to nejsi jediný," zabručel Sirres, který šel se svou zraněnou nohou úplně poslední.
Taris se pořád nervózně ohlížela, až si Emalf určitě domyslel něco co nebyla pravda, ale důvod jejích obav byl prostý-ten divný pocit, který dostala v Bleskovém lese jí stále neopustil, a uvažovala jestli o něm má ostatním říct.
,,Ehm..." Začala, když začali stoupat po strmém svahu, což jim přineslo patrnou naději, že se odsud konečně dostanou. ,,Mám divný pocit, už od Bleskového lesa. Jakoby nás někdo sledoval"
Sirres se ohlédl. ,,Možná nás opravdu někdo sleduje. Nepříjde vám podivné, že nás Alfa vlci nesledují, i když moc dobře ví, kudy jsme se vydali?"
,,Určitě za námi poslali nějakého špeha," souhlasila Taris a aspoň projednou se se Sirresem na něčem shodla. Jejich hádky a nepřátelství neutichlo, právě naopak.
Sirres osobně se bavil hodně s Emalfem a když už musel mluvit s ostatními, tak vždycky jen o jejich cestě. Asira byla hrozně otravná, neustále se snažila zjistit důvod Sirresova nepřátelství a on byl z toho zmatený.
Ailine na tom byla pravděpodobně nejhůře, nemluvila, jelikož měla svých starostí dost. Aby toho nebylo málo, kromě Stínů začala vidět i jiné věci, které tam vůbec nebyli ale vypadali hrozně reálně. V jednu chvíli před sebou viděla obrovskou černou propast, a výkřikem na ní upozornila. Všichni na ní hleděli jako na blázna a když iluze zmizela, Ailine se zastyděla. Tohle se jí nestalo poprvé, ale vždycky když něco takového spatřila, tak její magie doopravdy vytvořila a tudíž to viděli i ostatní. Ale nyní ne.
Jediný Emalf si dělal starosti snad jenom s nedostatkem jídla.
,,Tak bysme toho špeha měli odhalit," poznamenal Emalf. ,,A jestli budeme mít velký hlad..."
Všichni se na něj obrátili a on se nevinně uculil. ,,Jen návrh"
Taris potřásla hlavou, a přimhouřila ve tmě oči. Přála si rozsvítit svou srst, aby aspoň trochu viděli na cestu, ale Sirres nechtěl, aby je někdo sledoval.
Stejně nás špehují tak jako tak, pomyslela si trpce. Navíc, kdybychom měli světlo, mohli by si nás všimnout Lovci stínů.