Eldiara: Lovci stínů✓

24.Povídání

Azelyane sledovala Emalfa už od Lávové země, a jakmile se setkal s ostatními Vyvolenými, musela si v duchu poblahopřát.
Teď je mám všechny pěkně u sebe, a jakmile to řeknu Královně, bohatě mě odmění! Pomyslela si. Nehodlala to ale nahlásit nikomu jinému, než své paní, jelikož by jí akorát někdo přebral zásluhy.
Ty Alfa vlky, kteří je pronásledovali až ke Zrádným horám jednoduše zabila. Bylo jich hodně, ale poznala, že Královna temnot poslala ty slabší.
Teď kráčela, zahalená ve stínech za nimi, a poslouchala jak se baví o tom, jestli je náhodou někdo nesleduje. Už delší dobu měla podezření, že ta zlatá urozená-Taris-něco tuší, ale jelikož nic neříkala ostatním, tak jí to netrápilo.
Jak je každý den sledovala, uvědomovala si, že mezi sebou mají tajemství a nevěří si.
Ten Sirres nesnášel vlčice a nikdo nevěděl proč. Asira zase nikomu neřekla, že věřila Alfa vlkovi Farrynovi, který jí údajně zradil. Nad touhle informací se musela Azelyane pozastavit. Nevěděla by to, nebýt několika soukromých zdrojů.
Taris se až teď svěřila, že si myslí že je někdo pronásleduje. Emalf netajil snad nic, ale Azelyane si nebyla jistá. Možná něco skrývá pod tou veselou maskou? A Ailine? Ta udivovala Alfa vlčici nejvíce. Skoro nemluvila, ostatní jakoby pomalu nevěděli že tam je. A navíc jí obklopovali ty podivné, stínové bytosti.
Azelyane, jako Alfa vlčice je viděla a trochu se jich bála, i když by to nikdy nepřiznala.
Moc dobře viděla, jak zabili Alfa vlky u Blackstaru.
Azelyane nevěděla co se stalo, ale vzhledem k tomu že dny byly mnohem kratší, tak usoudila, že to stínové bytosti poznamenalo a proto už na ní neútočí.
Ale i když viděla Stíny, Ailine byla jediná, kdo musela prožívat ty hrozivé iluze.

Je to jen přelud, přesvědčovala se, když se jim začala třást země pod nohama, tráva a kameny zčernali a ze stěn začala vytékat láva.
JEN PŘELUD, pomyslela si Ailine a zavřela oči, ve snaze hrozivý obraz zahnat.
Když je zase otevřela, všechno to bylo pryč, a oni jen lezli na strmé vrcholky.
,,Sakra už," zavrčela jednoho dne Taris. ,,Bloudíme tu už několik dní a Lovci stínů nikde"
,,A to čekáš, že nás přivítají s hlasitým průvodem a radostnými výkřiky?" Zabručel Sirres, a Taris ho probodla pohledem. ,,A na co čekáš ty? Že je to skrývání přestane bavit?"
,,Bude muset" odsekl Sirres. ,,Nemůžeme tady hulákat: ,Hele, přišli Vyvolení!' "
,,Proč? Mě se to zdá jako dobrý nápad," řekla Taris a už už otevírala tlamu, aby začala křičet.
,,Kdy toho vy dva konečně necháte?" Zeptal se Emalf, kterého přestávali jejich věčné hádky bavit.
,,Až se bude chovat rozumně," řekl Sirres chladně.
,,Až se přestane chovat jako namyšlený pako," oplatila mu to Taris, a Sirres zavrčel: ,,Tak nevím, kdo zjistil místo základny Lovců stínů"
,,No tak nás tam zaveď, mistře zjišťovači naprosto zbytečných informací," odsekla Taris.
,,A proč nás tam nezavedeš ty, když si tak chytrá?" Provokoval Sirres.
,,Ale já už toho mám taky dost" ozvala se Asira. ,,Kdo to má poslouchat, bolí mě z vás hlava"
Oba dva se na ní podívali a zmlkli, zatímco se Asira spokojeně usmála.
Emalf se zařadil vedle podrážděného Sirrese. ,,Buď v klidu, jestli chceš vycházet s vlčicemi, musíš dělat, že je posloucháš, ať už mluví o čemkoliv," radil mu a černý vlk se zašklebil. ,,Ale já s nimi nechci vycházet"
Emalf se na něj zamyšleně podíval. ,,No, všiml jsem si že k vlčicím chováš jakýsi odpor a mě by zajímalo proč"
Sirres se napjal, ale pak si povzdechl. ,,Víš že nejsi první, kdo se na to ptá?"
Emalf se zatvářil upřímně překvapeně, ale pak se ušklíbl. ,,Páni, to je i někdo stejně odvážný jako já, že se zeptá samotného Pána blesků na minulost?" Utahoval si z něj.
,,Asira," zavrčel Sirres. ,,Nedá mi pokoj, očividně se to ze mě snaží vymlátit, ať to stojí co to stojí"
,,Všiml jsem si," ušklíbl se Emalf, a pátravě se na něj zadíval. ,,A svému nejlepšímu kámošovi to řekneš?"
,,A kde ten nejlepší kámoš je?" Oplatil mu to Sirres s úsměvem.
,,Haha, vtipné," hrál Emalf uraženého, a podíval se na oblohu. Po většinu dne, nebo tedy noci, bylo zataženo, ale dnes bylo vyjímečně hezky a hvězdy jim zářily na cestu.
Sirres uvažoval nad jeho slovy. Bylo pravda, že se s Emalfem hodně spřátelil-taky neměl na výběr, jelikož zbytek skupiny se skládal z vlčic. Ale že by si ho oblíbil tak moc, aby se mu svěřil se svou minulostí? Vlastně, proč ne?
,,Když jsem byl malý, ubližovali mi čtyři vlčice, v čele s Alesirou," začal Sirres potichu vyprávět, aby to ostatní neslyšeli. ,,Nejdřív to nebylo tak hrozné, nutili mě se ponižovat, smáli se mu, občas mě hodili do vody a tak podobně. Alesira osobně se mě ani nedotkla, ale já jí nesnášel nejvíc"
Zahořel v něm vztek. ,,Bez ní se ty tři nikam nehly, to ona jim rozkazovala.
Ale pak se to začala stupňovat. Ponižování zmizelo, a zastoupilo ho vydírání, mučení a týrání"
Přivřel při těch vzpomínkách oči.
-jeho krásné srsti se dotkl jasný, červený plamen a on vykřikl-
Potřásl hlavou. ,,To od nich mám tolik jizev," řekl. ,,Když jsem se to konečně odvážil říct rodičům, ti si to šli s těmi čtyřmi vyřídit.
A já si myslel, že už všechno bude v pořádku. Jenže ráno jsem se vzbudil, a objevil jsem své rodiče... Mrtvé" zhluboka se nadechl. ,,Ten opuštěný dům, do kterého jsme šli, patřil Yelsel, Atidě, Liagibě a Alesire"
Emalf ho zaraženě sledoval. ,,To... To mě mrzí," zamumlal.
Sirres neodpověděl, ale uvědomil si, že když to ze sebe dostal, je to mnohem lepší a donutil se uvažovat nad tím, jestli není jeho chování ohledně vlčic bláhové. I když mu šla Taris na nervy, stále byla čestná a myslelo jí to. Ailine, no s tou si tak jistý nebyl, jelikož skoro nikdy nemluvila, ale přikládal to její plachosti. A Asira? Vždyť ta ho zachránila, trápilo jí, že nezná důvod jeho nepřátelství.
Zastavili se, aby si odpočinuli, a on jako vždy držel první hlídku. Nevěděl však, že jí nedrží sám.
Obrátil pohled k obloze, a pohled mu okamžitě padl na dvě souhvězdí, které neuměl pojmenovat.
,,To jsou souhvězdí Magie a Moci," ozvala se Asira, a Sirres se na ní překvapeně podíval, jelikož nevěděl, že je vzhůru.
Dívala se na něj zářivě červenýma očima.
,,A ve dne můžeš na obloze vidět souhvězdí Temnoty," pokračovala Asira.
Sirrese vždycky zajímalo, jak se to podivné souhvězdí jmenuje.
,,Věděl si, že každé z těch tří souhvězdí má svůj příběh? Moc patřila královně Arcalimě, nejspravedlivější vlčici, co kdy žila. Magii měla vlčice Pharsa, která zachránila svého druha, i když u toho zemřela. A Temnota se pokoušela zmocnit dcery Arcalimy, princezny Lexirwy, ale ona se nevzdala a na poslední chvíli se obětovala pro dobro své země. A tak bych mohla pokračovat"
Sirres na ní tázavě hleděl. ,,Proč mi to říkáš?"
,,Aby jsis pochopil, že ne všechny vlčice jsou zlé" řekla, a lehla si.
Na to neměl Sirres co odpovědět.