You're my dream

Nemocnice

Ráno mě probudí nepříjemné světlo, a tak oči rychle zavřu. Je mi neskutečně blbě, bolí mě hlava a ani přinejmenším nevím, kde teď zrovna jsem. Jako první mě napadla nemocnice, ale... Jak jsem se sem dostala?

Po chvíli se tedy znovu přinutím oči otevřít a naskytne se mi pohled opět na nepříjemné světlo nade mnou, rozhlídnu se kolem a spatřím zdravotní sestru, jak si to ke mně kráčí s injekční stříkačkou. Pořádně si ženu prohlédnu a usoudím, že je mi až příliš nesympatická, nasucho polknu a znovu skenuji injekční stříkačku...

,,J-já... Teda chci říct- c-co tady dělám?"  optám se jí chraplavým hlasem a přitom neustále sleduji stříkačku.

,,Řekněme, že máte štěstí i když si tím zrovna nejsem tak úplně jistá. Jeden myslivec vás v noci našel v lese, chycenou do pastí a s rozdrcenou nohou. Ztratila jste opravdu moc krve." odpoví mi bez jediného pohledu a když už konečně najde to správné místo na mé paži, tak mi zajede jehlou do kůže, přičemž vydám bolestné syknutí. Odvrátím od stříkačky pohled a cítím jako bych se měla každou chvilku pozvracet. Najednou se mi pohled zamlží, a tak raději oči zavřu a trhaně vydechnu. Je mi tak blbě... Tak šíleně moc.

Uslyším zabouchnutí dveří, a tak usoudím, že ta divná zdravotní sestra odešla.

Pokusím se pohnout nohou, kterou jsem měla pravděpodobně zašitou? Ne, fakt nevím co mi s ní udělali, ale nedokázala jsem s ní pohnout ani o milimetr.

Moje myšlenky se přesunuly ke Gustavovi. Kde jen může být? Uvidím ho ještě vůbec?

Tak hrozně moc mi chybí... Proč tu není se mnou? Proč konečně neumřu? Byla bych s ním, to je to jediné, co potřebuji.

,,Neboj se, jsem tu s tebou... Stále."  z těchto myšlenek mě vytrhne známý hlas...

,,Gustave?" rychle otevřu oči a rozhlédnu se po pokoji, ale on nikde. Jsem si jistá, že jsem ho slyšela, musel tady být... 

S povzdechnutím pohled ode dveří odvrátím a ačkoliv se snažím dýchat normálně, nedaří se mi to... Cítím se čím dál hůř. Ta noha bolí snad i víc, než předtím a mám pocit, jako by opět prosakovala krví.

V ten moment začne pípat přístroj vedle mě, tak nepříjemný zvuk... Trhalo mi to uši a cítila jsem se, jako by se mi hlava rozpadala na tisíc kousíčků. Žiju ještě vůbec?...

Neodvážím se kouknout na ten monitor, všechno mě tak bolelo, dokonce i nadechnutí mě stálo hodně. Píchalo mě nepříjemně u srdce a přála jsem si, aby ten nepříjemný zvuk ustal...

Do pokoje vtrhne hned několik lidí a jediné co naposledy uslyším je jen pípání toho přístroje...

Potom přijde poslední nádech a výdech, zavřu oči a pohltí mě tma...

Takže ahooj zas po nějaké té době... Blížíme se ke konci a co, myslíte, že je Emm mrtvá?