The Hunt is my Muse | FF EXO

43. Kapitola

„Junmyeone, máme problém,“ zamumlal Sehun na cestě domů. Jeho hlas byl zhrublejší než bylo zvykem a jeho roztěkanost byla všem viditelná. „Jak to podat… Na Ri to ví,“ vydechl zoufale.

„Jak jako ví? Co ví?“ Tušil to. Uměl odhadnout o čem se bavili a i tak se snažil hrát blbého a doufat, že si z něj tropí žerty.

„Kým doopravdy jsme… byla to nehoda!“ Zaskučel, kdy jeho hlas o oktávku vyjel nahoru, když pocítil ten pocit zoufalosti.

„Jak?“ Položil zcela jednoduchou otázku na tohle téma. A i tak se to Sehunovi říkalo ztěžka. Takhle to totiž nemělo být. Měla to zjistit za jiné a mnohem klidnější situace.

„Snažil jsem se…“ hlas mu selhal, jak začal sebe samotného proklínat, u čeho si dokonale dokázal představit jak Junmyeon nakrčil pohoršeně čelo. „Ten chlápek ji napadl, tak mi to přišlo. Chytil ji a snažil se ji s sebou někam vzít a já se…“ povzdychl si. Nedokázal to popsat.

Pocítil tak intenzivní pocity, že se neovládl. Nedokázal to. Netušil co převládalo, zda žárlivost, majetnickost či zkrátka jen pud ochránit to, na čem mu záleží a co si přivlastnil.

„Chápu,“ přitakal mu, aby dál nemusel pokračovat. Bylo to zbytečný. „Stalo se, naštvaný na tebe můžu být později. Hlavní je, kde je teď Na Ri? S tebou? Jak to bere?“ Vychrlil lídr několik otázek a Sehun zaregistroval přítomnost ostatních členů pomocí hlasitého dohadování opodál.

„Utekla,“ odpověděl mu hned na otázku, která byla nejjednodušší. „A nevím, byla vyděšená. Nedivím se jí, ale… mám strach? Co když to neunese, co když jsem to zvoral a ona uteče nebo… nebo nevím! Se zblázni třeba!“ Vydal ze sebe frustrovaně co si vjel prsty do vlasů, jakoby si je chtěl vyškubnout a dál chvatně mířil domů.

„Teď se hlavně uklidni ty, zkusím ji zavolat a uvidím, co se dá dělat. Doraž hlavně domů,“ rozdal pár rozkazů, proti kterým se Sehun nebouřil. Zkrátka se rozloučili a tím to ukončili.

„Takže… nějaký souhrn toho, co přesně se stalo?“ Započal konverzaci doma Jongin a stejně jako ostatní si i on prohlížel ustaraně svého lídra. Všichni se sem shromáždili po tom, co zacítili změnu emocí a zaujalo je to.

„Kurva,“ ulevil si Junmyeon, což všechny překvapilo ještě více. „Na Ri ví, co jsme doopravdy zač. Tedy neví nic, jen viděla Sehuna,“ osvětlil jim situaci, kterou se dozvěděl přes mobil.

„Počkat, počkat,“ zavrtěl nechápavě hlavou Xiumin, který tohle vše poslouchal z povzdálí. „Neměla se setkat s tím známým? Co tam dělal Sehun?“ Zamračil se, dávaje si ruce přes hruď.

„Tohle mi neřekl a štve mě to. Ale prý ji nějak napadl, musíme si počkat až přijdou, pokud vůbec. A ne, že by se mi to líbilo,“ rezignovaně si povzdychl nad touhle situací. Ve své hlavě to plánoval naprosto jinak.

Z útrob domu se ozvalo několik zvuků najednou. Klení a pozdější třísknutí dveřmi.

„Mno, tak doufám, že někdo z vás má opravdu výborné vymlouvající schopnosti. Tvrdohlavé ženy bývají nejhorší, kor když jsou vyděšené,“ zamumlal Beakhyun, po kterém louply očima, aby ho utišili.

Junmyeon jako první zareagoval, když vyšel z kuchyně a nasměroval si to za zvuky. Málem se srazili mezi futry směrem k pokojů, nebýt toho, že Na Ri vyděšeně odskočila. A jeho zabolelo jak zděšeně se na něj dívala.

„Na Ri, jsi v pořádku?“ Zeptal se ji s upřímnou starostí v hlase, když přemohl ten knedlík v krku.

„To…“ zmlkla, nevědíc co přesně chtěla říct. „Vy…?“ Nedokázala mluvit. Nedokázala sestavit jednoduchou větu, kterou by řekla to, co chtěla.