Liga Výjimečných

Epilog

Lidem Stínů jsme uzavřeli všechny portály a odebrali zbraně, už ani nejsou schopni se bránit, bez schopností jsou nic. Pro jistotu jsme k nim vyslali část naší zbrusu nové Světelné armády, aby je pohlídala.

Na Planetě Světla se začalo všechno opravovat a stavět. Nemocnice jsou přecpané, lidé potřebují různé vitamíny a léky, aby se dali dokupy. Lidé Světla také zvolili novou vládu, složenou pouze z dvaceti členů a jsou to naši rodiče. Na osvobození ze spárů Stínových lidí mají totiž velkou zásluhu, a tak se jim lidé chtěli odvděčit. Všichni jsou teď něco jako králové a královny. Znamená to, že jsem teď princezna? Protože to by bylo fakt cool! Každopádně jsou tady z nás celebrity, děláme rozhovory a občas i někomu dáme autogram.

Postupně jsme se s našimi rodiči začali seznamovat. Chtěli o nás vědět úplně všechno a my na tom byli nejinak!
„Jó a tatí!“ zvolal Eithan.
„Ano?“
„Pozdravuje tě Bob.“ Oba se usmáli.
„Pokud ho někdy potkáš, také ho pozdravuj,“ řekl Eithanův táta.
„Škoda, že nemůžete jet s námi,“ posmutněl Eithan.
„Máme tu teď hodně povinností, ale ani nevíš, jak rádi bychom jeli s vámi.“
„Neboj, Eithane. Budeme se s rodiči vídat každý víkend!“ utěšovala ho Talia.
„Ha! Teď jsem si na něco vzpomněl!“
„Tak povídej,“ pobídla ho jeho máma.
„Máme i nějaké prarodiče?“
„Jistě, že ano. Jen to mělo být takové překvapení na příští víkend!“ zasmála se.
„Každý z vás má aspoň jednoho prarodiče na Zemi i na Planetě Světla,“ dodal můj táta.
„Ale máme ještě jedno překvapení Eithane,“ řekla jeho máma.
„Máš starší sestru z Planety Světla.“
„Vážně?“
„Ale máte jiného otce,“ dodala.
„Týjo... A jak se jmenuje? Jakou má schopnost?“
„Jmenuje se Olor a má schopnost teleportace.“
„To je ta nejotravnější schopnost, ale já jsem taky otravnej, tak si snad budeme rozumět.“

Zanedlouho po boji za námi přijel i Papilionem, a tak vyprávěl s námi o naší „záchraně světa.“ Nakonec jsme jim povídali i o svém životě na Zemi. O tom, jaké jsme měli dětství, jací jsou naši adoptivní rodiče a tak dále. Všichni jsme žasli nad tím, jaká jména mají naše rodiče. Můj táta se jmenuje Helianthus, což znamená slunečnice.

Poté ale přišlo to nejhorší - loučení. Nemůžeme tady zůstat, lidé se proberou a naši rodiče nás budou hledat, budou se o nás bát. Sice to nejsou naši biologičtí rodiče, ale to oni nás s láskou vychovali. Všichni milujeme všechny naše rodiče, ať už biologické nebo adoptivní, stejně, ale víme, že se musíme vrátit. Máme také nějakou povinnost - musíme to na Zemi dát do pořádku. Rozhodli jsme se ale, že je budeme o víkendech skrz portály navštěvovat. Každý si vytvořil portál, který vede do jeho šatní skříně v pokoji. Takhle se budeme navštěvovat i mezi sebou. Tihle lidé se pro mě stali rodinou a nehodlám jim jen tak říct sbohem, když je konec.

„Nejdřív zjistíme, jaká je situace na Zemi a poté každý půjde svou cestou,“ řekl Sebastian smutně.
„Budeme se navštěvovat každý víkend!“ řekla Talia.
„Zvykl jsem si vás vídat každý den!“ namítl Bijan.
„Ach jo, budete mi chybět,“ přiznala jsem.
Rozloučili jsme se s rodiči, zamávali obyvatelům Planety Světla a vstoupili do portálu.

Objevili jsme se opět na Novém Zélandu a k našemu překvapení jsme ihned uviděli chlapečka, který se smál, až se za břicho popadal. George se jednomu pánovi s úsměvem od ucha k uchu podíval na vzpomínky a zjistil..., že si nic nepamatuje! Stejně jako jsme odebrali Stínovým lidem schopnosti, tak jsme také odebrali lidem na Zemi vzpomínky.
„Jejich mozek se kouzlům nedokáže přizpůsobit, proto si nic nepamatují,“ vysvětlil Sebastian.
„Měli bychom jít. Pokud si nikdo nic nepamatuje, tak bůhví, jestli už naši rodiče nevolají policii, protože nás nemohou najít,“ řekl Bijan. V tu chvíli mě píchlo u srdce, vzpomněla jsem si na Adama. Za chvíli bude ohlášený za nezvěstného, ale nikdo nebude vědět, kde je. Jeho tělo je totiž stále na Planetě Světla, kam ho před uzavřením portálu odvezli.

Teď už následovalo jen další hromadné objetí a za chvilku už jsem byla v Brně. Spěchala jsem domů, viděla jsem všechny ty šťastné obličeje a nemohla jsem se dočkat.
Otevřela jsem dveře a zvolala: „Mamí?! Tatí?!“
„Alex! Konečně jsi tady, chyběla jsi nám. Všechno nám povídej! Jaké to bylo? Jela jsi tím dvoupatrovým autobusem?“
Moji rodiče si nejspíš myslí, že jsem byla na výletě v Anglii.
„Jasně, že jo! A viděla jsem Big Ben i Buckinghamský palác...“
„To je paráda! A co ten George?“
„G-george?“
„No jistě! Říkala jsi nám přeci, že se ti líbí!“
Nejspíš jim zůstali v hlavě i nějaké útržky z naší návštěvy České republiky.
„Ano! Vlastně se mu taky líbím!“
„To je hezké, škoda, že je z Anglie,“ řekla máma.
„Ale zajímalo by mě, co se stalo s Adamem. Naposledy jsem ho viděla krátce po tom, co jste se rozešli...“
„J-já nevím, změnil se a pak... taky jsem ho dlouho neviděla.“
„No nic... Dáš si bábovku?“
„Jo, jasně...“

Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem. Místo toho jsem si šla vybalit věci. Podívala jsem se na svůj telefon a musela jsem se pousmát i přes slzičku, která mi právě stekla po tváři.
„George Sayer vás přidal do skupiny Liga Výjimečných“ přečetla jsem. Teď jsme jako parta obyčejných puberťáků, kteří mají svou skupinu na messengeru, kde řeší všelijaké drby. Dali jsme videohovor, abychom si povykládali o tom, jaké to bylo „vrátit se na zem“ nebo spíš „na Zemi.“
Jediný Bijan, který se ještě stavil do Ruska za Yanou, se nepřipojil a jen nám poslal zprávu: „Řekl jsem jí, že na mě vážně zapůsobila a zeptal jsem se, jestli se mnou nechce zajít třeba do kavárny. Ona souhlasila a vypadá to, že mám dobře nakročeno!“
Poté jsem se s nimi ale musela rozloučit a utíkala jsem ze Sárou a Lenkou, mými nejlepšími kamarádkami. Nejdřív jsem jim chtěla všechno povyprávět, ale... myslím, že by to na ně bylo moc velké sousto. Těšila jsem se na jejich úsměvy, ale ony byly smutné, protože se právě dozvěděly, že je Adam nezvěstný.
„Já věřím, že se najde,“ prohlásila Sára.
„Já taky, musí!“ řekla přes slzy Lenka.
Poté pohledy padly na mě a já se jen rozbrečela. Občas mi přijde, že to ony umí číst myšlenky, chápou všechno, i když neřeknu nic. Beze slov mě objaly. Byla to tak smutná, ale i kouzelná chvilka.

Na konci dne jsem přišla domů a jediné, co jsem chtěla dělat, bylo spát. Jenže nekončil jen tenhle den, končilo i naše dobrodružství, ale na druhé straně začínala doba klidu a míru. Mír jsem kdysi brala jako samozřejmost, ale... teď už dávno vím, že to tak není. Jinými slovy - člověk si věcí neváží, dokud mu nejsou odepřeny. A to platí i pro mě, i když... já přeci nejsem tak úplně člověk!

A končí i tento příběh. Budu moc ráda za všechny hvězdičky i komentáře. Vlastně ani nevím, co k tomu napsat, jen doufám, že se vám příběh líbil a čtení jste si užívali tak, jako já psaní. <3