RammLive

A tady jsme se rozdělili

Stál na balkoně a vyfukoval jeden obláček kouře za druhým. Hodila jsem na sebe nějaké oblečení a šla za ním. 

,,I'll have to leave you," (Budu tě muset opustit.) vypravil ze sebe hned jak jsem položila holé chodidlo na studené dlaždičky.

 
,,What?" (Cože?) udivila jsem se. ,,What do you mean?" (Co tím myslíš?)

Otočil se ke mně a opřel se zády o zábradlí. 

,,Till called me. I have to get back to Germany. We are planing tour with boys," (Volal mi Till. Musím se vrátit zpátky do Německa. S klukama plánujeme turné.) řekl polohlasem.

 ,,I see," (Aha, chápu.) odpověděla jsem zklamaně. Věděla jsem, že tohle skončí, ale netušila jsem, že to skončí tak brzo.                 

,,I'm so sorry. I don't want to leave you like that, but I can't  abandon guys at the same time," (Je mi to líto. Nechci tě teď opustit, ale nemůžu zároveň opustit kluky.) přejel mi s těmi slovy dlaní po rameni.

,,I understand, Richard. It's your duty." (Já to chápu, Richarde. Je to tvoje povinnost.)

Na chvíli se rozhostilo ticho. Zpracovávala jsem tu informaci a moje tělo začalo pomalu reagovat na ranní studený vítr, který narážel do mé holé pokožky. Naskákala mi husí kůže a začala jsem se třást.

,,We'd rather go inside," (Pojď radši dovnitř.) řekl a zahodil špaček od cigarety. 

,,Okey," otočila jsem se a chystala se vlézt zpátky do pokoje, ale Richard mě chytl za ruku a přitáhl si mě k sobě. 

,,What are you doing?" (Co to děláš?) zeptala jsem se udiveně. 

Nic neřekl.

Jednou rukou mě vzal pod kolenními ohyby, druhou okolo ramen a zvedl mě do náruče. Věděl, že mě to rozesměje. A taky, že jsem se automaticky začala culit. Položil mě opatrně na postel a pak se zapřel rukama za mou hlavou a snesl se nade mě. Hleděl mi do očí jako by se snažil do nich vpít. Nemohla jsem nepřehlédnout počínajícího šimrání v břiše, který mi jeho pohled způsoboval. 

,,I'll miss you so much," (Budeš mi chybět.) řekla jsem nakonec. 

Dlouho se rozmýšlel nad odpovědí a nakonec řekl: ,,You  can go with me." (Můžeš jet se mnou.)

,,What?" (Cože?) vysoukala jsem se zpod něj a zapřela se lokty do polosedu. 

,,You can leave. With me. Back to Berlin and if you want you can tour with us," (Můžeš odjet. Se mnou. Zpátky do Berlína a když budeš chtít tak můžeš s námi na turné.) usmál se plný očekávání. 

V hlavě mi vybuchl vír myšlenek. 

"Jeď! Větší příležitost už nedostaneš. O tomhle se většině lidí může jenom zdát,"  našeptával mi hlásek v hlavě.

"Ale co tvoje povinnosti? Co práce, rodina, barák?" ozval se druhý šeptavý hlásek.

"Ty ses snad zbláznila, ne? No tak, Evo! Tím strávíš zbytek života. Tohle je TEĎ!" 

Podívala jsem se do Richardových očí, hořely mu očekáváním a stále si na tváři udržoval úsměv. 

,,YES! I'll go with you!" neudržela jsem se a s výkřikem na něj skočila. Povalila jsem ho a nemilosrdně zlíbala. Začal se jenom tak na oko bránit, ale pak přešel k nemilosrdnějšímu kroku a začal mě lechtat. Okamžitě jsem se zkroutila a se smíchem se stáhla v gestu vzdávání. On ale nepřestal a tak jsem se se slzami v očích snažila zachránit protiútokem, ale pár sekund na tom jsem shledala, že to byl chabý pokus, protože to s Richardem ani nehnulo. 

,,Aren't you ticklish?" (Ty nejsi lechtivý?) zeptala jsem se mezi nádechy. 

Zavrtěl hlavou. 

Najednou se ozvaly první tóny klavírní sonáty. Richard se zarazil. 

,,That's my phone." (To je můj mobil.)

Převalila jsem se přes postel a seskočila na zem. Richard se otočil a opřel se zády o zeď. Nespustil mě z očí celou dobu, co jsem cupitala ke kufru a přehrabávala kufr, abych našla svůj mobil. 

,,Ahoj!" vyjekla jsem do mobilu, když jsem přijala hovor. 

Na druhým konci bylo chvíli ticho a pak se ozval smutný hlas mojí sestry doprovázený vzlyky. 

,,Lili? Co se děje?" zeptala jsem se vyděšeně a podívala se na Richarda, který se napřímil, když zaregistroval, že se něco děje. 

,,Evo?....Jde o.....jde o tátu. Zhoršilo se to. Včera večer ho hospitalizovali," vzlyky se s těmi slovy změnily v žalostný pláč. 

Nic jsem neříkala. Tělem mi v tu chvíli projela vlna šoku. 

,,Evo? Evo?" začala hystericky Lili opakovat moje jméno.

,,Vracím se domů," zašeptala jsem a típla to.

Podívala jsem se na Richarda, kterému se už dávno vytratil úsměv z tváře. 

,,I have to tell  you something," (Musím ti něco říct.) zašeptala jsem a první slzy mi stekly po tváři. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zdravíčko, tak jak přežíváte karanténu? Pro mě je to upřímně jedno velké peklo. Doufám, že vy ji zvládáte líp a jestli ne, tak že jste si aspoň ukrátili chvilku čas mojí další kratičkou kapitolou po dalších pár měsících. 

Nymerijka