Louka, nebo Les???

🌲 7- Vzpomínka🌲

Zdál se mi sen. Jo to neni nic divnýho. Ale byla to vzpomínka. Vzpomínka na otce. Byla hluboko schovaná v mé mysli a teď vyplavala na povrch.

  Les. Všude kolem mne je barevné listí stromů. Jsou mi asi tři roky. Táta mě vede za ruku. Procházíme kolem lidí a každý u sebe mal zvíře. Vedle táty kráčí ohromný jelen. Táta je pro mě ztělesnění čestnstného muže, dobra, rozumného dospěláka a síly. Nejen fyzické síly, ale i psychické. U něj jsem se cítil v bezpečí.
Pod nohama mi přeběhla krysa. Zle se na mě podívala a odběhla pryč. Řekl jsem to tátovi, ale ten odpověděl, ať si z toho nic nedělám, že to bylo určitě něčí zvířecí partner. Odkývu mu to a tvářím se rozumně, abych byl jako on.
,,Jednou taky nějáké budeš mít." A já opět kývu hlavou, aby bylo vidět, že je to samozřejmost. Najednou přiběhne k tátovi nějáká umouněná paní, vedle níž cupitá malý jezevčík. Řekne tátovi něco o jákemsi Mirelionimovi, nebo něco takového. Zvědavě se na ní dívám a nevnímám, co říká. Otec se s ní o něčem hlasitě dohaduje. Pak mě prudce chytá za ruku a odvleče mne k nějákému stromu. Ten strom je větší než ostatní. Jeho kmen by obejmulo pět mužů a jeho kůra na sobě má stříbrno-zlaté rýhy. Koruna se rozpíná až do nebes a jeho listy sahají do velké šířky i délky. Otec se ho dotkne a nás obklopí bílé prázdno. Vede nás rovně za nosem a i když jsem si nebyl jistý, že ví, kam jde, důvěřoval jsem mu. Otec něco zašeptá a před námi se objevil strom. Opět se ho dotkl a my jsme se octli v lese. Otec mě bere do náruče a běží se mnou kolem velkých domů až do ulice, zvedající se do kopce. Byla tam malá zahrada a můj otec vylezl na plot a přelezl z něj na balkón, patřícímu k bytu vedle zahrádky. Naléhavě zaklepal na skleněné dveře. Cítil jsem z něj strach a stres. Za dveřmi se objevila laskavě vyhlížející žena s dlouhými hnědými vlasy. Měla velké oříškové oči ze kterých vyzařovala nakonečná láska. Byla krásná. Koukám se na ní s otevřenou pusou. Jakmile ale uviděla otce, zářící obličej se jí zkřivil vztekem. Nechápal jsem, proč se zlobí na otce. Vždyť ten vždycky dělá všechno správně a je to můj vzor! Otevřela dveře a mluvila s otcem nějakou cizí řečí. Vypadalo to, že se o něco hádají. Pak se nakonec uvolnila. Něco řekla a vzala mě do náruče. Začala na mě mluvit tou řečí a otec jí něco řekl, načež ona se zamračila. Nevěděl jsem proč se zase zlobí. Otec mi řekl tiché ahoj a odešel. A nechal mě tam. Začal jsem brečet. Nejdřív mě odvede do bílého prostoru a pak mě svěří téhle hodné a krásné, ale neznámé paní.
 
Probudil jsem se. Můj otec se mnou dříve žil a pak mě z nějákého důvodu přinesl mé matce. Ale proč odešel? Proč jsem svou matku tehdy viděl poprvé? To ale nebyly nekdivnější otázky. Co je to ten zvířecí partner? A kdo byla ta ženská co mluvila s otcem? Kdo je to Mirelionim a co bylo ksakru to bílý místo a jak bylo možný, že jsme se z toho místa dostali do mýho lesa? A kde bylo to místo a co to bylo za strom?
Z těch všech otázek se mi zatočila hlava.

Podíval jsem se na hodiny. Bylo tři čtvrtě na čtyři. To už nemá cenu spát. Vyšel jsem z postele a chystal jsem se do lesa, ale zarazilo mě tiché mňoukání. Vzpomněl jsem si na koťata a dal jim napít z lahvičky. Ještě neviděla a tak jsem je chtěl opatrně a pomalu vzít aby se nelekla. Pak mi ale došlo, že nejspíš cítí můj pach a potvrdilo mi to jejich chování. Lísala se ke mě ještě než jsem se jich dotkl.  Pak jsem je vysadil z pelíšku a nechal je jít kam chtějí. Našlapovala opatrně a tiše. Každou chvíli narážela do něčeho hlavou, ale bylo to jen jemné ťuknutí, protože byla opatrná. Nechal jsem je. Aby poznala kde co je, i když nevidí. Spokojeně jsem sledoval, jak jsou jejich kroky jistější a jistější, až se po pokoji pohybovala s jistotou. Uvědomil jsem si ale, že potřebuju pro ně vymyslet jména. Ale v hlavě jsem měl úplně prázdno a navíc jsem dokázal rozeznat jen jedno kotě, které bylo jako jediné bílé.

Rozsvítil  jsem a snažil se najít nějáké rozdíly. Později jsem si všiml, že jedno kotě je trošičku chlupatější než ostatní. Drželo se víc při zemi a chodilo nejpomaleji ze všech. Bylo vidět, že váží každý krok a po nějáké době jsem si všiml, že postupuje podle vzorce. Chodilo po obvodu mého pokoje a postupně zmenšovat okruh, až se dostal do samého středu. Pak šlo pomalu, ale jistě zpátky směrem k pelíšku a lehlo si do něj. Šel jsem k němu a podle mírného trhnutí hlavy jsem poznal, že mě cítí. Opatrně jsem ho, nebo jí zvedl a podíval se, jestli to je kluk, nebo holka. Byla to holka. Podíval jsem se jí do slepených očí a hned mě napadlo jméno : Zář. Připadalo mi, že z ní vyzařuje vnitřní moc, síla a vůle. Měl jsem chuť před ní pokleknout a přísahat jí věrnost. S úctou jsem jí zpátky položil do pelíšku.

Pak jsem odchyt to bílé kotě. Udivilo mě, že mě cítilo už z větší dálky, než ostatní koťata. Byla to holka. Dal jsem jí jméno Sněhulka kvůli její barvě.

Pak jsem si všiml kotěte, dál od ostatních a menšího. Vypadalo to, že se mě trochu bojí, ale když jsem si ho vzal k sobě, uklidnil se. Zjistil jsem, že je kluk a připadalo mi, že má  hluboko v sobě ukrytý silný temperament a i když mu nejspíš bude trvat dýl, než najde svoje místo mezi sourozenci, vyroste z něj bystrý kocour (neptejte se mě, kam chodím na tyhlety psychologický úvahy). Pojmenoval jsem ho Vichr, protože jsem doufal v to, že jednou z něho bude Vichr, ať už psychicky, nebo fyzicky.

Přiblížil jsem se k mohutnějšímu kotěti, které chodilo opatrněji, ale rychleji. Připadalo mi trochu podrážděné, i když nevim, jestli koťata maj nějáký emoce. Byl to kluk. Instinktivně vytáhl drápy a zasyčel. Trochu jsem se jeho prudké reakce lekl a zároveň jsem zaznamenal,že jeho drápy jsou nezvykle dlouhé. A tak jsem ho pojmenoval Dráp. Položil jsem ho zpátky na zem.

Zbylo poslední kotě. Bylo spíše drobnější, ale bylo vidět, že svou drobnost by mohlo využít a myslím, že s radostí, protože kotě pořád skákalo a běhalo a následně nabourávalo do nábytku. Bylo rychlé a hbité jako blesk. Opatrně jsem ho zastavil a podíval jsem se. Byla to holka. Měla kratší srst, než trěba Zář a měla asi nejtmavší strst. Začala hned po mě lézt, ale hned zase spadla a kdybych ji nechytil, nevím jestli by tak malé kotě ten pád zvládlo.
,,Bouřka" zašeptal jsem. Všechna koťata se otočila směrem mého hlasu. Pak mi došlo, že na ně musím mluvit zvířecí řečí, protože by nebyla schopna mluvit tou lidskou.

,,No...Ehm...Takže. Já jsem Emanuel a asi se o vás budu starat. Dal jsem vám jména. Zář, Sněhulka, Vichr, Dráp a Bouřka." Při vyslovení jejich jména jsem každého z nich prohladil na hlavě. Nevěděl jsem, jestli mi rozumí, ale svá jména zřejmě zaregistrovala. Záři se ho dokonce podařilo vyslovit.

,,Tak a teď se potřebujete prospat." Dal jsem je všechny do jejich pelíšku a všichni okamžitě usnuli. Díval jsem se na ně jak spí a přemýšlel jsem. Asi bych jim měl udělat nějáký lepší pelíšek, než tadyta provizorní varianta. Zároveň to už ale určitě načichlo jejich pachem, takže by byli zmatení, kdyby tam najednou nic necítili. Asi bych jim měl dát každému svůj pelech až vyrostou, uvidí a budou umět mluvit. A někdy je taky budu muset vzít do lesa. A taky budu muset prozkoumat ten strom u kterého jsme se v tom snu s otcem objevili, když jsme se vynořila z bílého prostoru. Ale teď nemůžu jít pryč. Budu muset být neustále s koťaty dokud nebudou trochu samostatný a navíc kdo ví, co by jim mohl provést Miloš. Budu je muset naučit se bránit a všechno. Povzdychl jsem si. Budu s nimi mít hodně práce a navíc to nějak zvládnout se školou a s přijímačkama. Pak se mi myšlenky zatoulaly zpátky ke snu. Co to byl ten zvířecí partner? Připadalo mi to tehdy úplně normální. Musel jsem asi prvních pár let svého života strávit s otcem na tom místě s tím obrovským stromem. Pak jsem si vzpomněl na větu, kterou prohlásil můj otec : Jednou taky nějáké budeš mít.

Prudce jsem vyskočil. Jak je možné, že mě to nenapadlo dřív?! Ta kočka v tom lese nemohla být náhodou a její smrt taky určitě nebyla jen tak. Koťata bych si totiž jinak nevzal k sobě! Pětice koťat totiž byla už před narozením předurčena stát se mými zvířecími partnery.

Takže tady je KONEČNĚ další kapitola. Mám je teď trochu předepsaný, takže budu možná vydávat častěji...No tak snad se kapitola líbila. Tak ahoj u další!
(Jo a btw v médiích máte ty koťata, což Vám asi došlo, ale kdyby náhodou🤣)

DiankaLimbvani