FNAF 3 - Jsi to ty?

Počkat, Gito!?!

Jakmile jsem si to uvědomil, vyrazil jsem nejbližší cestou do kanceláře. Což bylo přes ventilaci. Když jsem byl asi tak v půlce, uslyšel jsem zvláštní zvuk. Vzduch kolem mě se najednou ustálil, až se přestal hýbat úplně. Zmateně jsem pokračoval. Po chvíli jsem narazil na nějakou překážku. Ventilace byla zablokovaná. Chvíli jsem přemýšlel. Proč by jí zavírali, vždyť nebudou mít přístup k čerstvému vzduchu! Když jsem pozpátku vylézal, všiml jsem si své robotické ruky s odhalenýmy dráty a masem. Pak mi to došlo.  Vždyť vypadám jako monstrum! Samozřejmě, že se mi snažili zabránit v postupu. Konečně jsem vylezl zpátky na chodbu. Podíval jsem se do kamery. Pokusil jsem se usmát, ale pak mi došlo, že jsem oživlý kovový kostým, který nemá žádné mimické svaly. Nejistě jsem tedy zamával rukou na pozdrav. Nevěděl jsem, jestli se právě koukali, ale stejně to byl pokus. Znovu jsem se vydal ke kanceláři, tentokrát chodbami. Už jsem stál u Foxyho hlavy, když jsem uslyšel nějaký hlas. „Haló?” Zmateně jsem se rozhlédl. Nikde nikdo nebyl, ale  měl jsem pocit, že to muselo přijít jen z vedlejší místnosti. Když jsem se tam vrátil, nikdo tam nebyl. Konečně jsem došel k dlouhému sklu, které dovolovalo hlídači koukat se na chodbu před sebou. Podíval jsem se skrz zaprášené okno. Na židli seděla nějaká holka. Měla šedou sukni a mikinu stejné barvy. Její blonďaté vlasy byly uvázány do dvou culíků. Její šedé oči… Ty oči! „Gito!” dívka se na mě podívala. Vyskočila že židle a pozorovala mě. Po chvíli mi došlo, že mi asi nerozumí. Jak by mi taky mohly fungovat hlasivky, když bylo všechno prošpikované springlocky… pomalu jsem se vydal ke dveřím. Viděl jsem, jak se vyděsila. To mě nepoznává? Stál jsem ve dveřích. Viděl jsem, jak se třásla. Chudinka. Přemýšlel jsem, co bych měl udělat, abych jí uklidnil. Mluvit bych na ní radši neměl, když k ní půjdu, zřejmě dostane mrtvici a když odejdu, nepozná mě… nakonec jsem si sedl na zem. Ona se zarazila, tohle zřejmě nečekala. Taky si sedla, na svou židli. Jak jsem se tak na ní koukal, na její velké oči, které mi stále připomínaly dva veliké měsíce v úplňku. Zíral jsem jí do očí kdo ví jak dlouho. Při tom jsem si vzpomněl na  všechno, co se mezi námi stalo. Podpora v těžkých situacích, společné tvoření, vždy pozitivní a chápavá nálada, pevná objetí a spoustu dalších malých vzpomínek. Chtěl jsem jí obejmout, chtěl jsem se vyplakat, chtěl jsem si s ní promluvit!
Pak bylo najednou všechno lehčí. Pod svýma nohama jsem necítil podlahu, necítil jsem ani svoje ruce či nohy. Byl jsem zase duch! Podíval jsem se na svojí tělesnou schránku. Kostým Springbonnieho ležel nehybně na zemi. „Springbonnie” už mi na něj ale nesedělo. Podíval jsem se do mezer v jeho kostýmu. Spíš… Springtrap.
Pak jsem ale za sebou uslyšel tichý pláč. Otočil jsem se a uviděl jsem Gitu se slzami v očích, jak se na mě koukala. NA MĚ! Rozšířily se mi oči, když jsem si uvědomil, že mě VIDÍ.