FNAF 3 - Jsi to ty?

Íkvatý duch

*íkvatý = vychytralý/chytrý

Williamův p.o.v

Hnal jsem se do hlídačovy kanceláře. Viděl jsem, jak to Vincenta bolí, a ještě jsem přidal. Chtěl jsem, aby si vzpomněl. Aby si uvědomil, co provedl. Co mi sebral. Bylo to zvláštní, mít zase tělo, cítil jsem se spoutaný na jedno místo, ale zároveň volný a celý. Konečně jsem doběhl na místo. V kanceláři sice bylo spoustu hračiček, ale to mě nezajímalo. Vlezl jsem do ventilace. Měl jsem nějaký cíl? Ne, měl jsem v úmyslu běhat tu kolečka a cvičit tak, abych si byl jistý, že Vincent trpí. Zatím co jsem prolézal ventilací, Vincent se ztulil do klubíčka. Snažil si rukama držet nohy, tělo i ruce samotné pohromadě, jako by se bál, že se mu rozpadnou. Usmál jsem se. A to ještě nepřišlo to nejlepší. Jakmile jsem vylezl z ventilace, začal jsem pomalu otáčet jednu paži spodem do zadu. Vincent se na mě podíval, slzy v očích a zaťaté zuby, zoufale si přál, aby ta bolest skončila. Když si ale uvědomil, co chci udělat, rozšířily se mu oči strachem. „N-ne… nedělej to... …prosím…” Jelikož jsem ovládal robota, mohl jsem na rozdíl od lidských těl otáčet všemi končetinami do kola bez toho, abych změnil polohu. Čímž bych Vincentovi vykloubil ruku. Kromě toho to taky napínalo svaly na zádech, což byla další bolest. Pomalu jsem pokračoval. Viděl jsem, jak se Vincentova ruka samovolně začala ohýbat stejně jako tělo ve Springtrapovi. Heh, vybral mu opravdu výstižné jméno.
Kdyby se teď někdo koukal do kamer, naskytl by se mu hodně zvláštní obrázek roztrhaného robota, který nejspíš zkratuje.
Viděl jsem, jak je z toho zničený. Teď bude jeho mysl nejslabší! Pomalu jsem začal. Jeden po druhém jsem Vincentovi ukazoval kusy naší historie.

Malý kluk, který nemá kamarády.
Matka mrtvá, otec těžký alkoholik, macecha zlá.
Sarkastický hlas, který Williama vždycky sužoval.

Představení.
Náhlá změna chování.
Přátelství mezi živým a neživým.
Bití.
Útěk z domova.

Malý domek s dílnou.
První roboti jako tělo pro toho, kdo ho nemá.

...a pak…

ZRADA. POCIT ZTRÁTY. ZMATENÍ.

…VZTEK.

Smazání většiny vzpomínek.
Dlouhé plánování pomsty.
Neschopnost komunikovat se světem.
Pohlížet na svět očima pozorovatele…

Dlouhé čekání.

AKCE.
Čekání.
Nedočkavost.
Občasná interakce s jedinou možnou osobou.

Konec.

Čekal jsem na jeho reakci. Čekal jsem, že to začne popírat, nebo že si stejně nevzpomene. Přistihl jsem se že čekám, že vytáhne nějaké eso, že mě zase zradí. Ale vidět Vincenta, jak přede mnou klečí takhle bezmocný se slzami v očích… skoro jako by mu to bylo líto. Ale to byla blbost. Zarazil jsem se. Něco mi teklo po tváři. To je hloupost. Vždyť brečet už ani neumím. Zjistil jsem, že už se neusmívám. Koukal jsem na něj, možná dokonce prosebně, jen aby něco řekl. Znova jsem se cítil jako ten hloupý kluk, co čeká na názor svého jediného kamaráda. Springtrapova paže se vrátila do své normální polohy. Pak se konečně ozval. „...já… … ” trhaně se nadechl a nechal poslední slzy sjet po tvářích. Jeho mléčně bílé oči se koukaly přímo na mě, byl v nich napsaný nekonečný zármutek a ještě něco, co nedovedl poznat. „… není omluva pro to, co jsem udělal. Není omluva pro to, co jsem udělal já, ale ani pro to, co jsi udělal ty, Wille.” Počkat, …co?! Chtěl jsem se rozkřiknout, ale tentokrát to byl on, kdo mi skočil do řeči. „Pro mě není žádná omluva, protože jsem ti vrazil dýku do zad, zatím co ses mi snažil pomoct. Ale i přes to, co jsem ti udělal já jsi neměl právo jim vzít jejich životy. Mohl jsi mi zkazit život spousty způsoby, ale kvůli sobě bys neměl brát životy jiným… i když vím, že to zrovna ode mě zní divně.” zakončil a zatvářil se sarkasticky. Chtěl jsem něco odseknout, ale zjistil jsem, že ze sebe nic nedostanu.
Chvíli jsme se ani jeden nepohnuli, já jsem stál a on klečel, neodvažovali jsme se jeden druhému podívat do očí. Nakonec to byl Vincent, kdo prolomil ticho. „Tohle všechno je moc hezký, ale co uděláme teď?” podívali jsme se na sebe a oba jsme přikývli.