Síla moci

Kapitola 10

Richard

Probral jsem se a rozhlédl se po po pokoji zda tu uvidím jednu ze svých Strážkyň, ale nikde jsem ji neviděl. Za to dveře od balkonu byly otevřené a pouštěly dovnitř vlahý větřík. Počasí se díky deštivému týdni z parného opět změnilo na příjemné a já si konečně po delší době plné bouřkových mraků mohl znovu užít slunce a jeho hřejivé náruče.

Vstal jsem z postele a přešel k toaletnímu stolku. Omyl jsem si obličej v misce s vodou a utřel si ho do ručníku položeného u porcelánové mísy. Zaslechl jsem zvuk souboje. Popadl jsem košili, kterou jsem včera přehodil přes křeslo u krbu, oblékl si ji a zamířil ven na balkon. V jednom z půlkruhových oken seděla jedna z mých Strážkyň a sledovala dění pod námi. Když mě uslyšela, otočila se ke mně. Masku s šátkem měla sundanou, takže jsem hned poznal, o kterou z nich jde. Denej. S nezájmem si mě prohlédla a pak vrátila svou pozornost zpátky k dění venku. Tentokrát jsem slyšel i pobavený smích.

Došel jsem k dalšímu z půlkruhových oken, kterých byla zídka balkonu plná. Zadíval jsem se skrz něj dolů na královninu terasu. Mezi okrasnými keři a záhonky s květinami tam spolu bojovaly Naya a Elein. Obě na sobě měli černé kalhoty, které byly součástí jejich uniforem, ale zatímco Naya zvolila těsnou vestu, která jí zakrývala jen část těla, Elein si oblékla černé šaty, jejíž sukně byla rozstříhaná do několika proužků. Jenže to nebyl hlavní znak toho, jak jsem ji poznal. V rukách svírala dva meče a pohybovala se s nimi s jistou elegancí a lehkostí. Byla hbitá a uměla svého daru využít. Zato Naya byla menšího vzrůstu, a tak ji lépe vyhovoval meč s dýkou.

Elein zaútočila. Vedla úder z vrchu, který Naya vykryla a dalšímu úderu, který Elein vedla šikmo bokem, se vyhnula. Sledoval jsem, jak spolu měří síly a nijak se nešetří. Když se Naya dostala k Elein dostatečně blízko, uštědřila jí ránu do ramene. Elein se stáhla zpátky a přitom Naye zanechala památku v podobě malé rány na její tváři. Krev pomalu stékala dolů po Nayně tváři.

„Myslíš, že bychom v té krvi našli stopy po alkoholu?" zakřičela Denej dolů na své přítelkyně. Slyšel jsem, jak se Elein zasmála a viděl, jak Naya vrhla na Denej vražedný pohled.

„Můžeš to zkusit ochutnat," odpověděla jí Elein. Meče si položila na ramena překřížila si je za krkem. Úsměv, který jí zdobil tvář, jsem mohl vidět až sem. Škoda, že stejný úsměv neměla i včera, když mě poznala. Tušil jsem co se jí hnalo hlavou. Viděl jsem jí to v očích. Zrada. Lhář. Hloupost. Vztek.

Michael se mě včera snažil opít a poslouchal, jak jsem si mu vylíval srdce jako nějaká zamilovaná holčička, ale v tu chvíli jsem se tak opravdu cítil. Potřeboval jsem s Elein mluvit. Vysvětlit jí všechno co se za těch pět let od té noci stalo i v tu noc samotnou. Ježe jsem se obával toho, že mě nebude poslouchat nebo k potřebnému rozhovoru nebudeme mít dostatek soukromí.

Z mého přemýšlení mě vyvedl Denejin smích. Zavrtěla hlavou a seskočila ze svého místa na římse.

„Řeknu sloužícím, ať vám donesou snídani. Kde budete chtít jíst?" zeptala se mě. V jejím hlase už nebylo znát pobavení, které v něm měla, když si dobírala Nayu.

„Ať mi to připraví v pracovně." Denej přikývla na srozuměnou a chtěla odejít. Možná jsem dělal chybu, ale musel jsem to udělat. A čím dřív tím líp. „A řekni Elein, ať se ke mně připojí." Netušil jsem, zda Denej má poslední slova slyšela, jelikož na sobě nedala nic znát a prostě klidně odešla. Některé ze členek Galaenu byly opravdu zvláštní svým chováním. Stíny především.

Slyšel jsem, jak na terase Naya s Elein pokračují v souboji. I přesto jak rád bych je pozoroval, královské záležitosti neměly odkladu.

Vešel jsem zpátky do svých komnat, jen na tak dlouho, abych se učesal a oblékl do reprezentujícího oblečení. Nikdy jsem nevěděl na koho na chodbách narazím a jaké drby bych si pak od někoho vyslechl na svou osobu.