Soundtrack není nutností.
Měla pocit, že jí někdo sleduje. Měla nepříjemný pocit, že se na ní někdo dívá. Ne, to nebyl popis toho pocitu. Ten pocit byl takový, jakoby se díval její pozorovatel skrz ní. Do ní. Jakoby viděl ty nejtemnější myšlenky. Ohlédla se přes rameno, ale nikdo za ní nebyl. Nepoznamenala žádný pohyb. Přitáhla si k sobě těsněji kabát a zrychlila. Chtěla být už na hotelovém pokoji, než Slunce opravdu zapadne za střechy šedých panelových domů. Štěrk pod nohama jí zakřupal, ale nejen jí.
Ještě přidala do kroku, ale v ten okamžik se před ní mihl stín a měla pocit, že i za ní. Zalapala po dechu a rychle se otočila. Nikdo za ní nestál. Byla tu sama. Jestli jí někdo sledoval z okna, musel si o ní myslet, že jí přeskočilo. Otočila se zpět svým směrem a zatemnilo se jí před očima.
Vytřeštila oči na vysokého černovlasého muže s bledým obličejem a kruhy pod očima. Úzké skoro až mrtvolné rty se mu zdvihly do úsměvu, který jí vyděsil a zároveň lehce fascinoval. Takový úsměv se neviděl tak často. Byl tak ledově klidný, bez emocí a zároveň s jistou jiskrou v modrých očích.
"Dobrý podvečer, princezno," pronesl tichým zastřeným hlasem. Měla pocit, jakoby vůbec nepohyboval rty, protože ty byly stále zkroucené do toho zvláštního úsměvu. Ucouvla a jeho úsměv se o něco rozšířil. "Bojíš se, princezno?"
"Ne," zalhala, ale už z hlasu bylo znát, že se bojí. Hlas se jí třásl a třásla se po celém těle. A nemohla za to lezavá zima, která se zapadajícím sluncem byla vlezlejší a zalézala i pod teplý kabát.
"Princezno, copak se lže bohovi?" optal se pobaveně a udělal krok k ní, při čemž ona udělala dva kroky zpět. "Vypadáš unaveně."
"Nejsem unavená," opět zalhala. Nejraději by se zamotala do deky a usnula. Vlastně záviděla trochu zvířatům, že přes zimu upadají do spánku a probouzejí se až na jaře. Třeba by se vůbec nemusela probudit, mohla by jen usnout a probudit se, až když bude všechno zlé pryč. Včetně něho.
"Neumíš lhát, princezno," naoko pohoršeně zavrtěl hlavou, ale stále se usmíval.
"Neříkejte mi prncezno!" vyhrkla trochu rozčíleně a přihmouřila oči. Zasmál se. Jeho smích byl stejně jako ta zima. Zalezl všude. A zahryzl se hluboko ve vzpomínkách, kde setrvá už navěky. Polil jí studený pot a tělem jí projel třas.
"Jsi rozkošná, maličká," mrkl na ní pobaveně, v očích se mu lesklo. "Věnuješ bohovi úsměv?"
"Prosím?" vydechla překvapeně a on se pousmál.
"Má armáda by měla být šťastná," pronesl samozřejmost a udělal krok k ní. Necouvla. Naopak zůstala stát na místě a dívala se na něho jako na pomatence. Ano, věřila tomu, že je bůh. A i kdyby to byl pouze Tom Hiddleston, stále by byl bůh. Ale to, že po ní chtěl úsměv, bylo... nečekané, zvláštní. Proč by se bůh, co chtěl ovládnout Midgard, zajímal o úsměv jedné osamělé holky? "Usměj se."
"Já... nemám proč," vydechla nakonec. Posměšně si odfrkl a protočil oči.
"Jste všechny tak dramatické," pronesl otráveně spíše sám pro sebe. "Je spousta maličkostí a vy si jich vůbec nevšímáte. Cožpak jste všechny slepé?"
"Prosím?" překvapeně vzhlédla. Tohle jí nedávno napsala jedna zvláštní podivínka, co si říkala spisovatelka. Psala jí o spousta maličkostech a ona se tehdy i usmála. Loki jakoby jí četl myšlenky, na tváři se mu objevil úsměv.
"Co třeba tohle?" luskl prstem. Hnědé vlasy s pár špinavě blond pramínky v drdolu jí přikryla červená čepka s bílým lemem a bílou bambulkou na straně. Překvapeně se dotkla huňaté bambulky a nedokázala ovládnout své rty. Cítila trochu povědomé zacukání v mimických svalech a na ty malé bledé rtíky se zvlnily do úsměvu. Usmála se na svého boha a ten jí úsměv vesele opětoval. "Děkuji."
Sehl se, věnoval jí jemný polibek na čelo, upravil jí bambulku a jako se objevil, tak zmizel. Překvapeně vydechla, rozhlédla se a uvědomila si, že slunce už zapadlo a na štěrkovou cestu dopadá měkké světlo, které vydávaly pouliční lampy. Rychle vyrazila za svým cílem. Bambulka se jí pohupovala ze strany na stranu a to jí ujišťovalo v tom, že to, co právě zažila, nebyl jen sen. Po chvíli jí plně došlo, co vlastně viděla, co vlastně udělala. Začala se smát. Opravdu smát, nebyl to takový ten hysterický smích blázna. Byl to smích člověka, který zažil radostnou událost.
Stoupla si na okraj obrubníku a balancovala, až došla ke dveřím hotelu. Ještě se ohlédla přes rameno, aby mezi šedými panelovými domy mohla spatřit štěrkovou silnici, kde se událo něco tak neuvěřitelného jako setkání s bohem...
Pro tebe, princezno. :)
