Tajemství rodu Hilfenberku

15.

Vše mi začalo dávat smysl, poslední slova mně nepatřila, nýbrž patřila Archovi. Bledý kluk se jen smál až se mu slzy nahrnuly do očí. "Omlouvám se.." pronesl mezi smíchem a podíval se na nás omluvně. Jeho otec pouze vzdychl a zakroutil hlavou. "Když jsem zaslechl ta jeho slova, nemohl jsem odolat a musel něco dodat." zazubil se a odešel. "Počkat, takže ty jsi to myslel vážně? S tím, že nás chceš poznat?" v očích se mu blesklo. Pokýval jsem hlavou. "Samozřejmě. Nechci věřit těm žvástům místních povídačů.." sykl jsem a pomyslel na Lea. Ovšem, že jsem mu věřil, ale ne všechno.

"Dobře.." muž souhlasil a mnul si bradu. "Dylane, odteď mne oslovuj Juliane. Bude to pro obě strany lepší" představil se mi a nabídl mi ruku. Ruku jsem mu přijal a mírně stiskl. "Nyní mě následuj můj drahý, je na čase tě zasvětit do naší historie. Té pravdivé historie." pokynul mi a společně jsme se vydali hlouběji do stavení.

"Vše začalo vcelku nevinně a prostě. Na začátku 18. století, kdy se začala rozvíjet technika tohle místo bylo prakticky prázdné. Pouze moji předci a pár ostatních vesničanů zde žili." začal a já pozorně poslouchal. "Jak jsi jistě slyšel,  všem se tu náramně žilo. Vycházeli jsme spolu do doby, než nastal zvrat.." přimhouřil oči a procedil skrz zuby. "Jednoho dne tu propukl virus, který z nějakého důvodu nakazil pouze náš rod, ostatním se vyhnul. Postupně jsme začali umírat. Doteď nevím proč, ale smrt pro nás nebyla tím typickým koncem. Pár dnů po smrti mé manželky, Archovo matky, kdy jsem šel navštívit pozdě večer její hrob, jsem zaslechl tichý nářek. Jakoby šel z podzemí. Po pár vteřinách jsem ten hlas rozpoznal, byla to naříkajíc moje polovička. Okamžitě jsem zavolal sluhy, aby začali vykopávat její hrob. Po pár nekonečných minutách hrob byl otevřen, ale její ostatky nikde nebyly.." 

Julian se odmlčel a nakrátko se zamyslel. Přísahal bych, že jsem mu zahlédl nepatrnou slzu u levého oka. Nakonec pokračoval : ".. Náhle se to seběhlo rychle, sluhové pouze zakřičeli bolestí a zmizeli ve tmě. Byl jsem strachy bez sebe a snažil se dostat do bezpečí domova. Cestu mi po pár metrech zablokovala čísi postava. Lucernou jsem se jí snažil posvítit do obličeje, ale najednou se proti mě vrhla.. Víc si nepamatuji." vydechl a podíval se na obraz své ženy. 

Byla to vcelku hezká bytost, její vlnité plovoucí vlasy jí lemovaly drobná ramena a celkově měla drobnou postavu. Modré oči jí zdobily obličej jako hvězdy na nebi a malý nosík jí dokonale pasoval. "Tohle byla ta světlejší kapitola mého 'života'." Když vyslovil slovo 'život' tak naznačil prsty uvozovky. "Druhá část začala s tmou. Prázdnou, studenou nicotou. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem se nacházel.. v hrobě." vzdychl a posadil se k jednomu stolu. Hůl opřel a židli a pokynul mi, abych k němu přisedl. "Začal jsem bušit do dřeva jako o život, sekundy se proměnily v minuty, minuty v hodiny. Netuším, jak dlouho jsem se snažil dostat se ven. Nemohl jsem mluvit, křičet. Jen bouchat, bouchat a bouchat. Po nekonečném čekání se konečně ozvalo odhrabávání hlíny. Pokusil jsem se uklidnit a tak jsem čekal. Můj vlastní syn mě vykopal a zachránil. Vedle něho stála opět ta silueta.. Byla to moje manželka, Diana..." vydechl. Za námi se ozval ženský hlas. "Opět vyprávíš naší manželskou krizi cizím lidem?" sykla a oba jsme se otočili po drobné, ale chladné ženě.